Staroměstská radnice – stav k roku 1420

Autoři modelu: Vojtěch Dvořák, Šarka Drábková, Petr Müller, Tomáš Dlask

Rozměry modelu: cca 32cm x 32cm, výška 60cm

Poloha: Praha 1 – Staré Město, Staroměstské nám. čp. 1/3

Status: Národní kulturní památka, částečně nedochovaná

Nejstarší model ve sbírce, vznikl v zimním semestru 2016.

Historie

Staroměstské radnici byla věnována celá řada zásadních prací od K. Kibice (1971; Kibic a Fišera, 2009, s. 20-23); J. Čarka (1971; 1973); D. Líbala (1983, s. 305-306; Líbal a Muk, 1996) a dalších (Benešovská a Všetečková, 1996; Ledvinka a Pešek, 2000; Kalina a Koťátko, 2004, s. 62-66). Pro plné pochopení jejího stavebního vývoje i pro získání bližší představy o jejím původním stavu je třeba ale další výzkum, kterému se dlouhodobě věnoval Karel Kibic, především ve své poslední práci (Kibic, 2015).  

Staroměstská radnice byla založena roku 1338 na základě privilegia uděleného staroměstským měšťanům králem Janem Lucemburským. Původně ji tvořilo seskupení několika domů přiléhajících ke Staroměstskému náměstí, postupně připojovaných do jednoho celku pro potřeby správy Starého Města pražského. Základem celého areálu se stal a historicky prvním domem je nárožní raně gotický dům z konce 13. století, který měšťané získali z majetku bohatého kupce Wolflina od Kamene. Dominantou Wolflinova domu byla mohutná hranolovitá věž, upravená do nové podoby po roce 1364 (Líbal a Muk, 1996, s. 143). V této věži dokončila roku 1381 stavební huť Petra Parléře gotickou arkýřovou kapli ozdobenou na vnějším plášti sochami světců a znakovou galerií. Pro datování jsou významné zmíněné erby na konzole i poprsníkové zídce a kružbové obloučky, používané parléřovskou hutí. Na počátku 15. století, asi 1410, stejná huť připojila k jižní stěně věže stavbu Staroměstského orloje.[1] (Kibic, 2015)

Od 2. poloviny 14. století byly k jádru radnice na západní a východní straně připojovány další domy určené pro potřebu městské správy. Mohl to být právě Karel IV., kdo podnítil směr další výstavby Staroměstské radnice v přístavbě nedochované obecní síně ve východním křídle, rovněž jako v Norimberku vyjádřené vysokými gotickými okny na hlavním průčelí orientovaném do náměstí. V Praze však nakonec vznikla originální koncepce, kdy se Karel Kibic domnívá, že i tu je možné přičíst Karlu IV. Centrem dispozice radničního patra se stala kaple ve věži, propojená na západní straně s první radní síní a na severu s obecní síní. Z obou síní se dochovaly vstupní portály – portál z obecní síně, který byl přemístěn do kaple jako druhá strana portálu z radní síně, nese již monogram Václava IV., což svědčí o dlouho trvající výstavbě objektu (Kalina a Koťátko, 2004, s. 66; Kibic, 2015).

Přesná doba přístavby druhého (západního) radního domu není známa, Dobroslav Líbal ji datuje do roku 1360 (Líbal a Muk, 1996, s. 170), Jiří Čarek ji uvažuje až ve druhé polovině 15. století, dovolávaje se jejího označení v letech 1471–1473 jako „Nova domus pretorii“ (Čarek, 1971, s. 106). Křídlo s obecní síní v patře mělo shodnou architekturu průčelí jako kaple, proto je třeba i u něho předpokládat časově shodnou dobu výstavby, tedy v druhé polovině 14. století.

S dílčími úpravami v této podobě vydržela radnice až do 1. poloviny 19. století, kdy došlo ke zboření východního křídla, které bylo nahrazeno radniční novostavbou zničenou v květnu 1945 (Kibic, 2015). 

Popis

Model vychází z práce Karla Kibice, kdy se dá předpokládat, že na nárožní věž s arkýřem kaple navazovaly na západní a východní straně dvě křídla. Staroměstská radnice nevznikla jako novostavba, ale úpravou staršího domu původně Wolflina od Kamene, který stál izolován již v prostoru náměstí. Nově byl vysloven názor, že tento dům měl věžový charakter, jako řada dalších domů na Starém Městě a přímo na Staroměstském náměstí, a že radniční věž je v dolní partii starší – ze 13. století – a v menším rozsahu patří Wolflinovskému domu. Ve staré přestavěné části Wolflinova domu byla v prvním patře zřízena radní síň, navazující na východní straně na věž, v níž byla umístěna radniční kaple. K ní bylo na severní straně připojeno nové východní křídlo s tzv. velkou či obecní síní v prvním patře. Křídlo mělo shodnou architekturu průčelí jako kaple ve věži, která byla od poloviny 60. let 13. století rozšířena na východní straně přistaveným traktem, v přízemí s křížově klenutým podloubím. Její průčelí z tesaných kamenných kvádrů v ose zdobí arkýř. Stará vyobrazení dokládají v přízemí později zazděné podloubí, doložené v zachovaném přízemí pod závěrem kaple. Průčelí východního křídla bylo také postaveno z kamenných kvádrů, lomené ukončení oken není jisté, zřejmě průčelí zdobily i tesané znaky – nad okny i v jejich parapetech. Honosné, rytmicky členěné průčelí se sochami v nikách či baldachýnech se v naší architektuře prvně projevilo u protějšího věžového domu U Kamenného zvonu čp. 605/I, městská radnice si zasloužila stejné zvýraznění (Kibic, 2015).

[1] Staroměstský orloj na jižním věžním přístavku sestrojil králův hodinář Mikuláš z Kadaně na základě propočtů matematika a astronoma Jana Šindlera, profesora na pražské univerzitě. Tomuto orloji patří kamenné ostění kolem astronomického ciferníku s drobnou figurální plastikou, zřejmě opět dílo parléřovské huti. (Kibic, 2015)