Autoři modelu: Vojtěch Dvořák, Eva Cahynová, Daniel Chvalina
Rozměry modelu: cca 26cm x 48cm, výška 53cm
Poloha: Praha 2 – Nové Město, Apolinářská ulice
Status: Národní kulturní památka
Historie
Pět církevních institucí uspořádaných do kříže v rámci původní Karlovské koncepce dotvářelo kolegium kanovníků s kostelem sv. Apolináře z roku 1362, jejichž úkolem bylo teologické studium a výuka na univerzitě (Kašpar, 2009). Kapitula sv. Apolináře na vrchu Větrově, v dnešní Apolinářské ulici, vznikla jako jedna z posledních mezi novoměstskými Karlovými klášterními fundacemi. Úvahy o tom, že s ní bylo počítáno od počátku, představil Vilém Lorenc a doložil to rozborem základní urbanistické osnovy města (Lorenc, 1973, s. 122) (podstatných odchylek od navržených schémat si všiml již J. Muk). Na vrchu Větrov či Větrník měla od roku 1222 již stát starší sakrální stavba, kaple sv. Jiljí patřící vyšehradské kapitule (Tomek, 1866, s. 148). Pokud tato kaple stála opravdu zde, byla po r. 1362 beze zbytku stržena a na jejím místě vyrostl nový kostel sv. Apolináře, k němuž bylo přeneseno kanovnické kolegium ze středočeské Sadské (Baťková, 1998, s. 91).
V prvé etapě, asi do doby kol. I. 1370-76, byla vystavěna podélná sálová loď o pěti polích, slohově zjevně starší než presbytář. Její sedlová střecha nesla sanktusní věžičku (doložena už na Willenbergově pohledu na Prahu kol. r. 1600) a provizorně tak mohla fungovat jako samostatný kostel. Součástí stavby lodě bylo založení a budování věže na jižní straně, s níž se však asi příliš nespěchalo. Následně, asi až po r. 1376, respektive v poslední čtvrtině 14. stol., (snad podle původní koncepce, ale v detailech podle značně pozměněného projektu) byl připojen presbytář, se kterým se však již od počátku počítalo. Stavba snad byla dokončena již před r. 1390. Kapitulní dům se napojoval na kostel na západní straně. Tribuna v chrámové lodi byla portálkem a patrně lávkou (možná krytou?) spojená přímo s patrem kolegiátní rezidence. Koncem roku 1419 nebo počátkem roku 1420 kapitula chrám opustila s výjimkou jediného kanovníka, Petra z Kroměříže, který se přidal k husitům. To patrně kostel zachránilo před zkázou. V roce 1420 byl areál využíván jako přístřeší pro východočeské orebitské vojsko obléhající Vyšehrad (Baťková, 1998, s. 91).
Popis
Gotický chrám je relativně velmi dobře dochovaný. Poměrně velký protáhlý jednolodní kostel s polygonálně zakončeným presbytářem a na jeho osu západním směrem navazující budovy kolegia, jsou situované v pohledově značně exponované poloze na nejvyšším vrchu Nového Města – Větrově. Mohutná hranolová věž s osmibokou nástavbou je přisazena k jihozápadnímu nároží chrámu. Architektura opakuje promyšleně jednoduchý, do značné míry typizovaný styl ostatních novoměstských kostelů: stěny chóru o dvou klenebních travé a závěru pěti stran osmiúhelníku. Podélná loď o pěti klenebních polích, s nestoupavou, téměř valenou klenbou s výsečemi nad okny, má stěny holé, vyhrazené pro nástěnné malby, které se poměrně dobře dochovaly a jsou příkladem krásného slohu devadesátých let 14. století. Klenební žebra jsou v lodi podchycena vysoko zasazenými kružbovými konsolami na „podložkách”, připomínajících lisény – náleží tak k typickým formám klenební architektury v Čechách první poloviny 14. století, zformované v huti kláštera v Sedlci kolem roku 1300 (Čadil, 2021).
Dlouhá loď z omítaného lomového zdiva, posazená na kamenném soklu s profilovanou římsou, je sestavena v půdoryse z pěti příčně položených obdélných polí. Dispozičně je obdobná poněkud mladší lodi jiného novoměstského kostela, sv. Klimenta na Poříčí. Analogií byla snad původně i loď nedalekého kostela sv. Kateřiny. Strohý exteriér obohacuje deset mohutných, jednou odstupňovaných opěráků, armovaných pískovcovými kvádry a přepásaných v dolní třetině podokenní profilovanou římsou, přecházející na opěráky ze stěn lodi. Opěráky vrcholí kamennou kombinací pultových a sedlových stříšek, obnovených sice J. Mockerem, avšak zachycených již na nejstarší ikonografii kostela (Willenberg et al., 1901, s. 10). Nárožní opěráky jsou posazeny diagonálně. Stěny lodi prolamují velká lomená okna s původním široce prožlabeným kamenným ostěním, signovaným místy kamenickými značkami. Všechny vložené trojdílné kružby nesené vyžlabenými pruty jsou však více či spíše méně věrnými nápodobami z 19. stol. Velké západní okno lodi, zazděné již v 16. stol. a rýsující se na Willenbergově pohledu na kostel z počátku 17. století, je skryto pod omítkami. Rovněž profilovaná kamenná korunní římsa lodi je pseudogotická. Loď vrcholí na západě i východě strmými trojúhelnými cihlovými Mockerovými štíty. Záp. štít člení tři lomené vpadlé niky navazující na původní řešení.
Do kostela se vstupuje dvěma portály na severní straně. Hlavní, vedoucí do čtvrtého pole lodi (od západu), je velký, lomený, s bohatě profilovaným pískovcovým ostěním. Pochází asi z 60. až 70. let 14. stol. (Mockerem pouze opraven). Do prvního pole lodi vede menší lomený portálek s jednoramenným schodištěm. Třetí gotický pískovcový lomený portál s okoseným ostěním vedl do čtvrtého pole lodi od jihu. A poslední původní vstup s lomeným portálkem ústil v severní polovině západní zdi přímo na gotickou tribunu. (Poche, 1983, s. 232; Baťková, 1998, s. 91; Kalina a Koťátko, 2004, s. 135; Platovská, 2011, s. 66-68; Čadil, 2021)