Hrad Krakovec – stav kolem roku 1400

Autoři modelu: Vojtěch Dvořák, Zuzana Marytová, Lucie Chrastilová, Alice Šindelářová

Rozměry modelu: cca 50cm x 100cm, výška 40cm

Poloha: Krakovec, CHKO Křivoklátsko

Status: Kulturní památka

Historie

Stavebníkem hradu, založeného asi roku 1381 a zřejmě dokončeného roku 1383, byl přední milec krále Václava IV. křivoklátský purkrabí Jíra z Roztok, který též od roku 1382 zastával funkci vedoucího královské stavební hutě. V roce 1383 byla svěcena hradní kaple. Od roku 1410 Krakovec držel Jindřich Lefl z Lažan, u nějž zde před svou osudnou cestou do Kostnice pobýval Mistr Jan Hus. Leflové hrad drželi až do roku 1437, poté ho vlastnil husitský hejtman Jan Bleh z Těšnice a od roku 1445 Kolovratové, kteří ho v roce 1548 prodali Lobkovicům. Od konce 15. století nebyl hrad až do lobkovických renesančních úprav příliš udržován. Po roce 1564 se zde střídali různí majitelé. Stavebních úprav se po zpustošení v průběhu třicetileté války dočkal ještě koncem 17. století, kdy díky červené krytině získal i jméno Červený zámek či hrádek. Po požáru roku 1783 zůstal opuštěn a v průběhu 19. století byla podoba zříceniny formována velkými destrukcemi zhruba do dnešní podoby. (Durdík, 2011, s. 287)

Popis

Zdrojem informací pro tvorbu modelu byl jednak stavebně historický průzkum (Muk a Novosadová, 1976) a práce Dobroslavy Menclové (Menclová, 1956; Menclová, 1976b) a Tomáše Durdíka (Durdík, 2005, s. 146-148; Durdík, 2008, s. 189-191; Durdík, 2011, s. 287-289).  

Před vlastním dvojdílným jádrem na nepříliš výhodně situované, dobře přístupné ostrožně, bývalo předhradí s běžným hospodářským provozem. Obranu jádra s obvodovou zástavbou zajišťovala nevysoká parkánová hradba, ohrazení prvého nádvoří s čtverhrannou věžovitou, do obrysu hradu zataženou branou a věž v čele zadní části jádra. Potlačení obranné funkce celého hradu dokládají velká obdélná okna, prolamující venkovní fasády již v úrovni přízemí. Pouze sklepy mají úzké střílnovité průduchy. Do stísněného prostoru prvého nádvoří se vstupovalo po padacím mostě věžovitou branou. Obranu ohrazení této části hradu umožňoval kromě jedné střílny při bráně pouze ochoz. Celá nevelká prostora nebyla zastavěna. Zasahovala do ní věž, obsahovala studnu a přístup k brance do parkánu, prolomené v zesílené obvodové zdi. Na bezpečnost se dbalo velmi málo, neboť sklepy zadní části hradu byly přístupny přímo z prvého nádvoří širokým schodištěm, jehož portál se nacházel vedle brány vedoucí na druhé nádvoří (Durdík, 2011, s. 287).

Hlavní obrannou stavbou zadní části i celého jádra byla protáhle polookrouhlá věž v čele. Vzhledem k tomu, že nepřevyšovala palácová křídla však byla spíše velkou baštou. Zarážející je u ní nedostatek otvorů – kobku v obou patrech osvětlovalo pouze jediné úzké obdélné okénko. Protože věž musela poskytovat alespoň minimální možnost obrany, musíme u ní, stejně jako u obytných křídel, předpokládat další roubené či hrázděné obranné patro či polopatro. Do zhruba obdélného nádvoří zadní části hradu, která zaujímala tři čtvrtiny plochy jádra, se vstupovalo branou na koso vklíněnou mezi věž a západní křídlo. Pravidelné nádvoří, sevřené fasádami tří stejně vysokých obytných křídel a rovnou zadní stranou věže, která se v pohledu z této strany vůbec neuplatňovala, obíhaly v obou patrech pavlače spojující všechny místnosti včetně kobek ve věži. Trojkřídlý palác měl předpokládané obranné polopatro (Durdík, 2011, s. 288).

Setkáváme se tu s pestrým rejstříkem protikladů mezi nepravidelností půdorysu místnosti a nečekanou aplikací pravidelného klenebního obrazce, typických pro architekturu václavské dvorské huti. Její práci nejlépe dokládá hradní kaple v prvém patře, v níž sloužíval mše Mistr Jan Hus. Tvořila ji loď lichoběžníkového půdorysu s arkýřovým presbytářem umístěným příčně mimo její osu. Loď osvětlovalo jediné obdélné okno se sedátky ve výklenku, tedy okno zcela profánního typu. Zaklenuta byla dvěma poli křížových kleneb, ponechávajícími při kratších stranách trojúhelné, žebry nečleněné klenební úseky. Tomuto vcelku nelogickému řešení odpovídalo i umístění detailů. Presbytář procházel obvodovou zdí šikmo, takže navenek mu jedna stěna závěru s oknem chyběla. Mezi pravidelnou klenbou závěru a triumfálním obloukem, který odděloval presbytář od lodě, zůstal opět žebry nečleněný, tentokrát lichoběžný úsek valené klenby (Durdík, 2011, s. 288).