Emauzy – benediktinský klášter Na Slovanech po polovině 15. století

Autoři modelu: Vojtěch Dvořák, Alice Šindelářová, Lucie Chrastilová, Zuzana Marytová

Rozměry modelu: cca 70 (100) cm x 100cm, výška 65cm

Poloha: Praha 2 – Nové Město, Vyšehradská čp. 320/49

Status: Národní kulturní památka

Historie

Za nezvyklou fundací benediktinského kláštera v centru nově zakládaného města, koncipovaného jakožto hlavní město Svaté říše římské a nový Jeruzalém, byl skryt záměr Karla IV. navázat na slavnou tradici cyrilometodějskou a sázavskou, legalizovat slovanský liturgický jazyk, demonstrovat vůli k odstranění rozkolu východní a západní církve. Potvrzuje to mimo jiné původní název kláštera Na Slovanech a zasvěcení jeho kostela ke cti P. Marie, sv. Jeronýma, Cyrila a Metoděje, Vojtěcha a Prokopa (Baťková, 1998, s. 134). Mniši prvního konventu benediktinského kláštera na Slovanech u Nanebevzetí Panny Marie pocházeli z Dalmácie. Klášter byl založen v roce 1347 s odkazem na slovanské tradice a jeho stavba trvala 25 let. S ním byl úzce spjat kostelík Nejsvatější Trojice v Podskalí, který sloužil řemeslníkům stavějícím klášter (Kašpar, 2009). Kostel byl slavnostně vysvěcen na Velikonoční pondělí roku 1372 arcibiskupem Janem Očkem z Vlašimi. Husité klášter ani jeho knihovnu nezničili, protože až do roku 1592 se hlásil k utrakvismu. Po rekatolizaci zde v letech 1635–1871 sídlili španělští–montserratští benediktini, kteří kostel i klášter postupně přestavovali a nově zařizovali. Roku 1880 přišli do Emauz benediktini přísné observance z jihoněmeckého Beuronu, kteří v souladu se svými zásadami nahradili veškeré barokní úpravy důslednou regotizací za účasti vlastních řádových umělců. Po roce 1919 dostali Emauzy zpět čeští benediktini, kteří zde obnovili slovanské bohoslužby (Baťková, 1998, s. 134, 293).

Popis

Stavební historii kláštera Na Slovanech se věnuje řada prací (Poche, Krofta, 1956; Poche, 1975; Ekert, 1884, s. 187; Baťková, 1998, s. 134, 293; Kalina, Koťátko, 2004; Platovská, 2011; Kubínová, 2016; Kubínová, 2017).

Typově se jedná o halový trojlodní kostel střídmého slohu. Jeho původní gotická podoba je zachycena na mnoha historických pohledech byla originálně jednoduchá a monumentální. Nad trojlodím byla vysoká sedlová střecha s polovalbou nad západním průčelím, s dvěma řadami drobných vikýřů, osvětlujících krov a zakončená pouze uprostřed hřebene střechy štíhlým sanktusníkem (jinak bez věží) se zachovala až do poloviny 17. století. Takováto střecha je dodnes třeba v Prachaticích nebo v Milevsku. Nad polygonálním chórem byla nižší střecha. Krytina střechy snad byla břidlice. Tvary a kružby oken jsou obnoveny v původní podobě. Západní průčelí odpovídalo členění vnitřní haly, tedy dva odstupňované opěrné pilíře, mezi nimi trojdílná lomená okna s kružbami jako dnes a podle fragmentu ostění, nalezeného in situ Ječným-Píšou (1968), i západní portál o rozměrech toho dnešního. Jižní strana byla skrytá za přiléhajícím ramenem ambitu, její opěrné oblouky odpovídaly dnešním. Severní strana chrámu s dvěma portály víceméně odpovídala dnešní, kdy východnější z obou portálů byl za Beuronů vyměněn. Mezi chrámem a kostelíkem sv. Kosmy a Damiána je dělící zeď se vstupem do prostoru před chrámem (Kubínová, 2016).

Pohled na klášter od jihu v Schedelově kronice nám ukazuje podobu, kdy je za ohradní zdí patrné patrové jižní křídlo kláštera s nižší západní částí, západně od kostela kapli sv. Kosmy a Damiána po gotické přestavbě (polygonální chór, dvě jižní okna s kružbami osvětlující loď). Klášterní kostel s vysokou sedlovou střechou s polovalbou nad západním průčelím, na střeše sanktusník, polygon východního chóru (Obrázek 103) (Kubínová, 2016).

Severní a západní křídla rekonstruovaného kláštera byla přízemní, východní a jižní křídla byla patrová a na jihu byly ke klášteru připojené hospodářské budovy a jižní věž.

Na žádném pohledu není zachycena východní strana kláštera. Lze ji odvodit z půdorysu a částečně z dnešního vzhledu, tedy kromě tvaru střechy a bez barokní sakristie a horního patra. Toto východní křídlo bylo patrové a z oken je patrné jeho vnitřní uspořádání, kdy jsou vedle kostela okénka sakristie, lomená okna do kaple (viz příslušné kresby ze SHP) a poslední nejjižnější okno v přízemí i patře odpovídalo víceméně dnešním rekonstruovaným, Těmito velkými okny jsou osvětleny místnosti v přízemí i patře jihovýchodního nároží (kde bylo nejspíše skriptorium). V patře jsou zde obdélná užší a menší okénka dormitáře. Jižní křídlo bylo též patrové, západní snad též, alespoň v jižnější části. K přízemnímu západnímu křídlu je připojen dům opata, k němuž se vcházelo z patra kláštera sedlovým portálkem (tato podoba opět vychází jednak z pohledu v Schedelově kronice a z nálezu zmíněného portálku v západní vnější stěně křídla). Západní křídlo kláštera nelícuje s fasádou kostela, ale nelogicky navazuje na jihozápadní opěrák kostela (dle Muka je to důsledek posunutí půdorysu kláštera směrem na západ, jak napovídá nejstarší východní průčelí východního křídla, odhalené Ječným-Píšou (Ječný, Píša, 1968). Nárožní věž v jihozápadním rohu jižního křídla, jak ji rekonstruuje V. Lorenc (Lorenc, 1973), je poněkud problematická (kombinuje podobu ze Schedela a Peterleho), svou logiku by tam měla, ale nelze to doložit.  Naopak Sadeler potvrzuje menší věž v jihozápadním rohu ohradní zdi, stejně tak v prezentované rekonstrukci je jižní věž (dle Schedelovy kroniky kruhová) umístěna v tomto místě.

V rámci digitální rekonstrukce je představen i interiér kostela a části kláštera. Trojlodí chrámu je prezentováno s předpokládaným, snad dřevěným letnerem (chórovou přepážkou). Před letnerem stál, jak bylo obvyklé, oltář sv. Kříže pro laiky. Poloha letneru vychází z polohy doloženého portálku vedoucího do kostela z patra kláštera. Na klenbě střední lodi byly namalovány znaky římské říše a zemí Koruny české (dochováno je jen osm z nich). Dále se dochovalo sedile na jižní straně presbyteria, kde jsou také vstupy do sakristie s kaplí, do ambitu a na schody z patra k letneru. V kaple sloužící i jako sakristie (jsou zde podélná okénka ve dvou severních polích klenby) byly vymalovány hlavní pašijové scény, kterými vrcholil Emauzský cyklus: Přibíjení na kříž, Ukřižování, Proražení Kristova boku, Kristus sestupuje do předpeklí. Dále je prezentována křížová chodba (ambit) kolem rajského dvora. Na její stěny vymalovala malířská dílna, přesunutá sem z Karlštejna a pracující pod vedením Mikuláše Wurmsera cca mezi lety 1366–1372, slavný Emauzský cyklus (Kubínová, 2016). 

V případě gotické podoby kostelíka sv. Kosmy a Damiána je nutné vycházet jen ze starších vyobrazení před jeho přestavbou za Montserratů. V gotické podobě (patrné na zobrazení v Schedelově kronice) měl kostelík polygonální chór a po stranách dvojici oken s kružbami osvětlující loď. V areálu kolem kláštera lze předpokládat na jihu vinice a snad i sad, na severu mohl být sad a hřbitov. Jižně mimo ohrazený areál je „kaple Všech řemeslníků“ neboli kostel sv. Ondřeje, od roku 1463 Nejsvětější Trojice (Kubínová, 2016).