Dům U kamenného zvonu

Autoři modelu: Vojtěch Dvořák, Martina Špačková, Antonín Štička

Rozměry modelu: cca 22cm x 44cm, výška 32cm

Poloha: Praha 1 – Staré Město, Staroměstské náměstí čp. 605/13

Status: Kulturní památka

Historie

Středověký dům s nárožním monumentálním věžovým palácem U zvonu čp. 605-I na východní straně Staroměstského náměstí je součást velké residence z 1. pol. 14. století. Sadelerova rytina z roku 1606 zobrazila na uvedeném místě dům dvoupatrový, zřejmě se složitě pročleněným průčelím a mimořádně strmou dlátovou střechou (Líbal a Muk, 1996, s. 147).   

Dům U kamenného zvonu (již v r. 1417 se nazýval U bílého zvonu) je považován za nejcennější středověký měšťanský dům v Praze, průčelí bylo bohatě zdobeno a uvnitř byly objeveny původní malby. Stavba středověkého domu je datována do druhé poloviny 13. století, koncem 13. století byl navýšen okolní terén. Kolem roku 1310 došlo k dalším stavebním úpravám, během kterých byla postavena bohatě zdobená kaple a doplněn o věž, která je novostavbou, neboť na jejím místě ve 13. stol. nestála kamenná zástavba. Dům za ní by mohl bez ní provozně existovat, opačně nikoliv. Lze odhadnout, že též asi nebyla používána (a ani neměla být) ke každodennímu životu. Nádherně členěná fasáda, kterou můžete dodnes obdivovat, byla vytvořena ve čtrnáctém století. Díky této přestavbě se z domu stal městský palác věžovitého typu, který byl podle dochovaných informací přestavěn právě pro českého krále Jana Lucemburského (Kalina a Koťátko, 2004, s. 74). Východní a severní křídlo vzniklo během následujících úprav. Po roce 1685 v období baroka zde proběhla velká přestavba – došlo k odstranění gotické dlátové střechy a otlučení plastických částí původní nádherná fasády, která byla nahrazena fasádou barokní. V roce 1775 vznikly pozdně barokní pavlače ve dvoře (zadal prof. Josef Antonín Schuster) s mohutnými volutovými konzolami, r. 1899 byl dům novobarokně upraven. V roce 1961 došlo k velkému stavebnímu průzkumu. Ten ukázal, že se pod barokní fasádou ukrývá něco neuvěřitelného. Původní gotický středověký dům. Proto došlo v letech 1972–1987 ke stavebnímu a archeologickému zkoumání, na základě tohoto stavebně-historického průzkumu proběhla rekonstrukce domu, díky které mu byla navrácena jeho původní a dokonale zachovalá gotická podoba. Byla vrácena kamenná fasáda a dlátová střecha a obnoveno původní rozvržení pater. Pouze bylo nesprávně provedena vysoká atika (Nauman, 2006). Kamenný zvon je jako domovní znamení užíván od roku 1417, předtím patřil do ikonografického programu fasády (Benešovská a Všetečková, 1996).

Popis

Suterény jsou skladovací, v přízemí je průchozí síň. V 1. patře byl velký reprezentativní sál v celém půdorysu věže. Ve 2. patře byl půdorys věže rozdělen dřevěnými příčkami na byt, sestávající ze vzdušné a světlé obytné síně s okny do náměstí (ale bez vytápění) a z menší světnice se sníženým trojlistým podhledem. Byla to luxusní verze obvyklé výbavy středověkého bytu. Lze též uvažovat o sezónním užívání v létě síň, v zimě světnici. V předsíňce muselo být obslužné topeniště pro kamna ve světnici. Vřetenové schodiště propojovalo jednotlivá podlaží věže i odlišně patrovaná křídla domu za ní. Skupina tří portálů nad sebou ze schodů severním směrem dokládá existenci přístavku, kde byly nejspíše záchody a jejich šachty. V interiérech se dochovaly sály s fragmenty kamenických prvků a nástěnných maleb a dvě gotické kaple (Škabrada a Rykl, 1996).

Výtvarné úsilí se soustředilo na dvouposchoďové hlavní západní průčelí. Jeho bohatě profilovaná okna, vrcholící vimperky s kružbovým panelováním a kytkami, vystřídávaly v obou poschodích niky s profilovanými konzolkami pro sochy, s trojlistými kružbami ve vrcholu. Tento sochařský program na západní fasádě zahrnoval sochy v královském rouchu, patroni českých zemí či i jezdecký portrét (?) (Blažej, 2002). Podle něj lze usuzovat na dvorský původ této přestavby snad dům Elišky Přemyslovny k příjezdu Jana Lucemburského do Prahy (1310). Celé průčelí bylo obloženo tesanými kvádry. V duchu dobového úsilí o dokonalé pročlenění a potlačení hmoty nezbylo takřka místo pro uplatnění plné zdi, nanejvýše v pásu mezi oběma průběžně rozčleněnými patry. Průčelí je nepochybně dílem francouzsky orientované dvorské stavební huti. Hlavní průčelí domu U zvonu není pozoruhodné jen jako doklad vysoce náročné umělecké úrovně pražského světského stavitelství ve druhé čtvrti 14. století. Svědčí současně o samostatné, z prostředí církevní architektury neodvozené výtvarné koncepci řešení průčelí, které je vzdáleným ohlasem několika nejvýznamnějších příkladů v západní Evropě. Zatímco některé zdroje uvádějí francouzsky orientovanou dvorskou huť (Líbal, 1983, s. 217), jiné spíše odkazují na huť z Kolína nad Rýnem (Benešovská, 2010, s. 67). Východně od Rýna se nedochovalo žádné monumentálně rozvinuté domovní průčelí, které by mohlo soutěžit s pražským domem U zvonu. Do dnešní doby se takových městských domů zachovalo příliš málo (v celé gotické Evropě by se příklady daly spočítat na prstech jedné ruky – včetně známého a všude uváděného domu v Burges, který je ale o sto let mladší) (Mayer, 1994).

Podobně jako u jiných staveb (Staroměstská mostecká věž) byl proveden geometrický rozbor kompozice průčelí věže domu U kamenného zvonu (Charvátová a Mayer, 1974). Bylo v něm ovšem chybně počítáno s podsebitím, které v původní podobě gotický dům neměl (Nauman, 2006; Štulc, 2007).