Autoři modelu: Vojtěch Dvořák, Eliška Uhlířová, Alice Šindelářová

Rozměry modelu: cca 60cm x 70cm, výška 35cm

Poloha: Praha 1 – Staré Město, Betlémské nám. čp. 169/5, 255/4, 256/5

Status: Národní kulturní památka

Historie

Původní Betlémskou kapli založili v roce 1391 pražští měšťané – kramář Jan Kříž a dvořan Hanuš z Mühlheimu. V zakládací listině z 24. 5. 1391 oba dárci výslovně ustanovili, že kaple má sloužit pro kázání v českém jazyce. Zbudovaná byla v letech 1391–1394. Nejvýznamnější kapitolou v dějinách kaple bylo období po roce 1402, kdy se zdejším kazatelem a správcem stal mistr Jan Hus. Svou funkci si stavba podržela až do sklonku 18. století, kdy došlo k jejím zrušení. Po zjištění vážných statických poruch bylo v roce 1786 dekretem rozhodnuto stavbu zbořit. Na uvolněném místě vyrostl v letech 1836–1837 klasicistní obytný nájemní dům čp. 255 s průčelím do Betlémského náměstí, který zde vydržel až do roku 1948. Současná podoba Betlémská kaple je výsledkem velkorysé stavební obnovy realizované v letech 1950–1954 s využitím z části dochovaných středověkých konstrukcí podle projektu profesora Jaroslava Fragnera (Kubiček, 1960).

Na ploše Betlémského náměstí před průčelím Betlémské kaple stával ve středověku kostel sv. Filipa a Jakuba. Základy kostela byly odhaleny v letech 1948–1949 archeologem Ivanem Borkovským během stavební obnovy Betlémské kaple. Z písemných pramenů se o této stavbě mnoho nedozvídáme. Poprvé je kostel zmíněn až roku 1357 jako farní. Náležel k němu též hřbitov a fara stojící na jižní straně dnešního náměstí. V souvislosti s výstavbou Betlémské kaple po roce 1391 v bezprostředním sousedství došlo k zabrání části hřbitova, který kostel původně obklopoval. Jeho stavba zaniká za nejasných okolností krátce po vypuknutí husitských válek. Poslední písemná zmínka k němu se váže k roku 1419. Po jeho zboření je uvolněné místo využito jako hřbitov příslušející k Betlémské kapli. V roce 1786 v souvislosti se zrušením a zbořením kaple končí i zdejší pohřbívání. Na jeho místě vzniká plocha dnešního náměstí (Kubiček, 1960; Dragoun, 2002a).

Popis

Nepravidelný půdorys Betlémské kaple jasně prozrazuje charakter ryze funkčního prostoru, jenž nebyl ani zaklenut. (Poche, 1983, s. 294) (viz půdorys Obrázek 69) Betlémská kaple nevynikla svými prostými architektonickými detaily, ale svérázným řešením hmotovým i prostorovým. Budova kaple původně vznikla z větší části na zahradě navazující na dvůr Křížova domu, který je v přestavěné podobě dochován v čp. 238 a 239. Nepravidelný půdorys kaple, její osvětlení i organizace vstupů musely být přizpůsobeny situaci staveniště v těsném sousedství starší zástavby a kostela sv. Filipa a Jakuba. Na holém plášti obvodových zdí, bez opěrných pilířů, se vlastně uplatňovala pouze okna. Zcela stroze byl vyřešen i vnitřek. Trámový strop podpírala dvojice pilířů. Z architektonických detailů vyniká naprostou originalitou úzký, půlkruhově zaklenutý portálek na kazatelnu, jehož pravoúhlý rám s vykrojenými horními rohy naznačuje perspektivní sbíhání. S obnovou kaple roku 1954 byl současně upraven i někdejší kazatelský dům, přiléhající k ní po východní straně. V průběhu stavební obnovy kaple došlo k odhalení řady zajímavých archeologických nálezů, které jsou z části připomenuty v jejím v novodobém suterénu. V prostoru překrytém železobetonovým stropem jsou in situ prezentovány odkryté základy dvou pilířů původního trámového stropu kaple a patnáct základů pozdně gotické klenby z 16. století. Původní úroveň podkladu se nalézá přibližně tři metry pod úrovní současné dlažby kaple (Wirth, 1923; Líbal, 1983, s. 294-297; Škoda, 2002; Kalina a Koťátko, 2004, s. 55).

Naše vědomosti o podobě kostela sv. Filipa a Jakuba vycházejí hlavně ze zjištění archeologického výzkumu. Podle dochované dokumentace můžeme jeho nejstarší část rekonstruovat jako prostou románskou stavbu s obdélnou lodí zakončenou půlkruhovou apsidou. Objekt byl vystavěn z nízkých opukových kvádříků. V západní části lodi se nalézala tribuna nesená dvěma sloupy a podklenutá třemi poli křížové klenby. Na základě rozboru stavebních konstrukcí a archeologické situace je vznik kostela datován do průběhu 12. století. V období gotiky prošel přestavbou, při níž byla apsida nahrazena větším polygonálně zakončeným presbytářem. K hlavní lodi byly po stranách přistavěny dvě menší. Jižní z lodí byla mírně zkosená, severní pak v průčelí doplňovala věž zvonice. Jak v interiéru, tak po obvodu kostela se nalézaly desítky hrobů náležející ke kostelnímu hřbitovu. Jeho pozůstatky včetně konstrukcí kostelní stavby jsou dodnes zachovány nehluboko pod současným povrchem náměstí (Tomek, 1865, s. 92; Ekert, 1884, s. 401; Kubiček, 1960).

Jednotlivé detaily Betlémská kaple a kostela sv. Filipa a Jakuba jsem provedl ve spolupráci s Ondřejem Šefců (NPÚ) a s pomocí jeho kresebných návrhů.

Autoři modelu: Vojtěch Dvořák, Šárka a Petr Müllerovi

Rozměry modelu: cca 70cm x 125cm, výška 52cm

Poloha: Praha 2 – Nové Město, oblast křížení ulic Dittrichova a Resslova

Status: kostel sv. Václava na Zderaze je kulturní památka, hrad i původní terén se nedochovaly

Historie

Stavební historii Hrádku na Zderaze a kostelu sv. Václava se věnuje řada prací (Sedláčková, 1946; Holec, 1988, s. 112; Baťková, 1998, s. 163; Durdík, 2005, s. 107; Durdík, 2011, s. 186). Zdrojem je i místopis starého Zderazu od V. Lorence (1966) a obrazových pramenů pak podoba osady Zderaz na dosud známých zobrazeních, které představuje K. Bečková (Bečková, 1998, s. 289-304).

V době výstavby Nového Města vznikly dva nové hrady. Jedním z nich byl hrad zvaný Hrádek Na Zderaze, situovaný na dnes již zaniklé Březské skále pod Karlovým náměstím. Toto sídlo nechal pro sebe vystavět Václav IV. kolem roku 1380 a pobýval zde poprvé v roce 1399. Hrádek zaujal část vnitřní plochy města za cenu celkem výrazného zásahu do stávající urbanistické situace (obdobně byl vložen Králův dvůr) (Durdík, 2007).

Husitské války přestál hrad bez úhony, poté byl využíván městem. V průběhu 16. století zpustl a postupně se měnil na zříceninu. Po roce 1627 byl výrazně přestavěn pro potřeby řádu bosých augustiniánů. V roce 1809 se stal součástí Svatováclavské trestnice. Během pražské asanace v letech 1901–1905 byl zcela zbořen a skála byla odlámána. Do dnešních dnů se tedy dochoval pouze kostel sv. Václava, kdy je nyní oproti okolnímu terénu značně vyvýšen. Jeho historii se věnuje také řada prací (Neumann, 1929; Sommer, 1991; Čadil, 2018). Na místě bývalého hradu je dnes frekventovaná Resslova ulice a bloky domů a Tančící dům.

Popis

Hrady Václava IV., jako právě Hrádek na Zderaze či pražský hrad, Králův dvůr nebo Nový hrad u Kunratic, již od počátku přitahovaly pozornost historiků, a to především jako královské sídlo, jako dějiště pohnuté historie krále Václava IV. (Záruba, 2014).

Hrádek na Zderaze je zobrazen na množství historických pohledů Prahy, ale hlavním obrazovým materiálem pro rekonstrukci bylo nejstarší dochované zobrazení Hrádku na Zderaze – dřevořez ve Světové kronice Hartmana Schedela z roku 1493 (Schedel, Wolgemut, 1493) (Obrázek 41) a Sadelerova veduta Prahy – mědiryt Filipa van den Bosche z roku 1606. (Obrázek 44)

O rekonstrukci se jako první pokusil V. Lorenc (1973) a jeho názory později korigoval T. Durdík (1986). V obou případech se jedná o půdorysné rekonstrukce a ty vychází z vcelku bohatého ikonografického, kartografického i fotografického materiálu, který zachycuje podobu objektu od konce 15. století až do jeho zániku.

V místě románského farního kostelíka osady Zderaz (zmiňovaný v roce 1278) byl v 2. pol. 14. stol. vystavěn nový gotický kostel sv. Václava na Zderaze, jenž pojal do zdiva severozápadního nároží část dochované původní románské věže, která jen nepatrně vyčnívala nad střechu (Sedláčková, 1946, s. 13). Nad dvoulodím, od kterého bylo odsazeno kněžiště, se tyčil sanktusník (Ježek, 1997, s. 31). Kostel v srpnu roku 1420 vyhořel, koncem 16. století byl velmi sešlý, po roce 1586 renesančně a raně-barokně úpraven a v letech 1909–10 a 1929–30 byl nakonec výrazně regotizován[1] (Butta, 2004). Presbytář je starší a má vyšší uměleckou hodnotu než novější hlavní loď, která pochází z roku 1646 a není tak precizně a technicky provedena, ale imponuje svojí rozlohou (Wunsch, 1899, s. 257).

Obdélná dispozice areálu hradu se zkoseným nárožím zřejmě obsahovala dva palácové objekty, dvě čtyřhranné věže, jedna menší a druhá větší obytná, dle dobových popisů až pět pater vysoká) a dvě paralelní dvoupatrová palácová křídla. Věž mohla být zakončena i cimbuřím, to ale není zachyceno na žádném z dochovaných zobrazení Hrádku. Komplex hradu byl částečně obehnán opevněním s parkánem, opevněna byla také rozsáhlá zahrada a honosné sídlo do svého půdorysu zahrnulo také legendární studánku Pučku (Kašpar, 2009, s. 6). Tato stavba se zřejmě stala předlohou pro Hrádek v Kutné Hoře, který stojí dodnes a z kterého lze také odvodit některé skutečnosti (Dvořák, 2018). Nejnověji se rozboru podoby Hrádku na Zderaze věnoval P. Uličný (Uličný, 2023) a podává detailní představu o tomto zcela zaniklém hradním areálu na základě nově identifikované kresby holandského malíře Roelandta Saveryho (1576–1639) z doby kolem roku 1610.

[1] Dostupné z: https://pamatkovykatalog.cz/kostel-sv-vaclava-na-zderaze-18374421

Autoři modelu: Vojtěch Dvořák, Eliška Uhlířová, Alice Šindelářová

Rozměry modelu: cca 32cm x 50cm, výška 32cm

Poloha: Praha 2 – Nové Město, Karlovo nám. čp. 22 a 1/23

Status: Národní kulturní památka, částečně nedochovaná

Historie

K nejvýznamnějším stavbám vybudovaným v Novém Městě pražském v době Karlově patřila radnice. Nová radnice byla na Dobytčím trhu (dnes Karlovo náměstí) zřízena jako správní a soudní dům brzy po založení města, nejspíše v roce 1377. Radniční areál je tvořen několika budovami, jejichž výstavba probíhala v několika etapách. Nejstarší částí je východní křídlo situované do dnešní Vodičkovy ulice. Jeho stavba probíhala v letech 1377–1398 a roku 1394 k němu bylo připojeno vězení. Po roce 1411 bylo pod vedením Martina Frička a mistra Kříže stavěno křídlo jižní s průčelím na Karlovo náměstí. Z období po roce 1411 je v přízemí hlavního křídla dochován monumentální dvojlodní sál o šesti klenutých polích, nesených dvěma válcovitými pilíři, který zabírá plochu téměř celého křídla. V křídle do náměstí s gotickou dvoulodní síní se v roce 1419 odehrála první pražská defenestrace katolických konšelů, která zahájila husitskou revoluci. Hlavní dominantou radnice je její 70 metrů vysoká nárožní věž s kaplí, která však byla vystavěna až v letech 1452–1456. Za Ludvíka Jagellonského roku 1520 se přistoupilo k raně renesanční přestavbě pod vedením Benedikta Rieda. V červenci 1559 radnice po úderu bleskem vyhořela, avšak hned roku 1561 věž renesančně přestavěna dvorním stavitelem Bonifácem Wolmutem. Začátkem 19. století došlo rovněž ke klasicistní přestavbě (Baťková, 1998, s. 184).

Dnešní podoba radnice je výsledkem pozdějších úprav a přestaveb, které značně pozměnily její původní středověkou podobu. Věnovali se tomu autoři jako K. Kibic (1966; 1979; Kibic a Fišera, 2009, s. 28); Kalina-Koťátko (2004, s. 139-142) a d. Líbal (1983, s. 256).

Popis

Podobu tohoto historicky, architektonicky i urbanisticky významného areálu se složitým stavebním vývojem jsem vytvářel na základě ikonografie, historických plánů a výsledků průzkumů a spolupráce s prof. Karlem Kibicem, a především Ondřejem Šefců a Jaroslavem Podliskou (NPÚ Praha). Základní informací pro vytváření modelu Novoměstské radnice byla práce prof. Kibice (1966; Kibic, 1979, s. 213-230), která představuje nejobsáhlejší a v podstatě jediný dokument, který se zabývá stavebním vývojem tohoto významného objektu. Je zde nastíněn pravděpodobný vývoj a podoba v období gotiky, před husitskými válkami. Dalším podkladem byly kresebné rekonstrukce obou křídel a rozestavěné věže v podobě nárožní patrové stavby od arch. Ondřeje Šefců (NPÚ). (Obrázek 60) Velkou neznámou je podoba křídel objektů směrem do dvora – vnitrobloku. Zde se jedná o hypotézu, vycházející částečně z rekonstrukčních půdorysů prof. Kibice a z jiných obdobných příkladů staveb z tohoto období (Kibic, 1971; Kibic, 1988). Důležité je i zobrazení Novoměstské radnice na Sadelerově prospektu, kde je budova radnice s velmi přesvědčivě vykreslenou věží (č. 91). Vzhledem k úhlu pohledu je zde velmi výjimečně zachyceno vnitřní průčelí radnice se zdobnými renesančními štíty (Šefců, 2010a).  

Cenným pramenem pro posouzení vývoje Novoměstské radnice je rovněž porovnání s jinými radnicemi té doby, zejména s radnicí Starého Města. Základní rozvrh Staroměstské radnice se u Novoměstské radnice opakuje, ale s větší volností, protože stavební činnost na Starém Městě již tehdy značně omezovaly stávající objekty. Také Novoměstská radnice má v době lucemburské dvě k sobě kolmá radniční křídla, z nichž náměstní křídlo s dolním mázhauzem bylo výstavnější. Složitější je rekonstrukce radniční věže, kdy zazděný oblouk z věže do dolního mázhauzu nasvědčuje staršímu původu, alespoň dolní části věže, než je vlastní mázhauz, vzniklý v letech 1411–1412 (Hlubinka, 1948, s. 76; Lorenc, 1973, s. 158). Existenci věže již v době lucemburské nasvědčuje příklad Staroměstské radnice, a zvláště lokalizace kaple v prvním patře, kterou Novoměstská radnice nepochybně před rokem 1419 už měla, pokud nesouvisela kaple s arkýřem na uličním průčelí, který je doložen na Wernerově perokresbě z pol. 18. století. V historických zprávách z doby lucemburské je zmínka o radní síni, malé světnici, šatlavě, mučírně, slunečních hodinách, vstupním portálu z žehrovického pískovce a o dalším vnitřním vybavení (Kibic, 1979).

Pokus o ideální vzhled chrámu, pokud by byl dostavěn.

Autoři modelu: Vojtěch Dvořák, Šarka Drábková, Petr Müller, Tomáš Dlask

Rozměry modelu: cca 40cm x 115cm, výška 72cm

Poloha: Praha – Nové Město, Jungmannovo náměstí čp. 751/19

Status: Národní kulturní památka, nedokončená stavba

Historie

Za nezvyklou fundací benediktinského kláštera v centru nově zakládaného města, koncipovaného jakožto hlavní město Svaté říše římské a nový Jeruzalém, byl skryt záměr Karla IV. navázat na slavnou tradici cyrilometodějskou a sázavskou, legalizovat slovanský liturgický jazyk, demonstrovat vůli k odstranění rozkolu východní a západní církve. Potvrzuje to mimo jiné původní název kláštera Na Slovanech a zasvěcení jeho kostela ke cti P. Marie, sv. Jeronýma, Cyrila a Metoděje, Vojtěcha a Prokopa. Kostel byl slavnostně vysvěcen na Velikonoční pondělí roku 1372 arcibiskupem Janem Očkem z Vlašimi. Husité klášter ani jeho knihovnu nezničili, protože až do roku 1592 se hlásil k utrakvismu. Po rekatolizaci zde v letech 1635–1871 sídlili španělští–montserratští benediktini, kteří kostel i klášter postupně přestavovali a nově zařizovali. Roku 1880 přišli do Emauz benediktini přísné observance z jihoněmeckého Beuronu, kteří v souladu se svými zásadami nahradili veškeré barokní úpravy důslednou regotizací za účasti vlastních řádových umělců. Po roce 1919 dostali Emauzy zpět čeští benediktini, kteří zde obnovili slovanské bohoslužby.

Popis

Mimořádně hodnotný sakrální objekt, s výškou klenby presbitáře 34m se jedná o nejvyšší církevní stavbu v Praze (výška klenby lodě katedrála sv. Víta je 33,2 metru). Doklad stavebního vývoje i urbanistického prvku v koncepci Nového Města.[1] Významné prvky jsou okno jižní lodi[2] a obvodová zeď jižní lodi[3]. Součástí areálu kláštera františkánů[4] je i fragment původního kostela[5].

J. Beckovský popisuje zprávou známou z kroniky Beneše, jak Karel IV. založil, a to dokonce prý vlastní rukou, klášter. (Beckovský, 1700)

[1] https://pamatkovykatalog.cz/kostel-p-marie-snezne-15941645

[2] https://pamatkovykatalog.cz/okno-jizni-lodi-25589208

[3] https://pamatkovykatalog.cz/obvodova-zed-jizni-lodi-25589247

[4] https://pamatkovykatalog.cz/klaster-frantiskanu-s-kostelem-p-marie-snezne-15356364

[5] https://pamatkovykatalog.cz/fragment-puvodniho-kostela-15942096

Autoři modelu: Vojtěch Dvořák, Šarka Drábková, Petr Müller, Tomáš Dlask

Rozměry modelu: cca 32cm x 32cm, výška 60cm

Poloha: Praha 1 – Staré Město, Staroměstské nám. čp. 1/3

Status: Národní kulturní památka, částečně nedochovaná

Nejstarší model ve sbírce, vznikl v zimním semestru 2016.

Historie

Staroměstské radnici byla věnována celá řada zásadních prací od K. Kibice (1971; Kibic a Fišera, 2009, s. 20-23); J. Čarka (1971; 1973); D. Líbala (1983, s. 305-306; Líbal a Muk, 1996) a dalších (Benešovská a Všetečková, 1996; Ledvinka a Pešek, 2000; Kalina a Koťátko, 2004, s. 62-66). Pro plné pochopení jejího stavebního vývoje i pro získání bližší představy o jejím původním stavu je třeba ale další výzkum, kterému se dlouhodobě věnoval Karel Kibic, především ve své poslední práci (Kibic, 2015).  

Staroměstská radnice byla založena roku 1338 na základě privilegia uděleného staroměstským měšťanům králem Janem Lucemburským. Původně ji tvořilo seskupení několika domů přiléhajících ke Staroměstskému náměstí, postupně připojovaných do jednoho celku pro potřeby správy Starého Města pražského. Základem celého areálu se stal a historicky prvním domem je nárožní raně gotický dům z konce 13. století, který měšťané získali z majetku bohatého kupce Wolflina od Kamene. Dominantou Wolflinova domu byla mohutná hranolovitá věž, upravená do nové podoby po roce 1364 (Líbal a Muk, 1996, s. 143). V této věži dokončila roku 1381 stavební huť Petra Parléře gotickou arkýřovou kapli ozdobenou na vnějším plášti sochami světců a znakovou galerií. Pro datování jsou významné zmíněné erby na konzole i poprsníkové zídce a kružbové obloučky, používané parléřovskou hutí. Na počátku 15. století, asi 1410, stejná huť připojila k jižní stěně věže stavbu Staroměstského orloje.[1] (Kibic, 2015)

Od 2. poloviny 14. století byly k jádru radnice na západní a východní straně připojovány další domy určené pro potřebu městské správy. Mohl to být právě Karel IV., kdo podnítil směr další výstavby Staroměstské radnice v přístavbě nedochované obecní síně ve východním křídle, rovněž jako v Norimberku vyjádřené vysokými gotickými okny na hlavním průčelí orientovaném do náměstí. V Praze však nakonec vznikla originální koncepce, kdy se Karel Kibic domnívá, že i tu je možné přičíst Karlu IV. Centrem dispozice radničního patra se stala kaple ve věži, propojená na západní straně s první radní síní a na severu s obecní síní. Z obou síní se dochovaly vstupní portály – portál z obecní síně, který byl přemístěn do kaple jako druhá strana portálu z radní síně, nese již monogram Václava IV., což svědčí o dlouho trvající výstavbě objektu (Kalina a Koťátko, 2004, s. 66; Kibic, 2015).

Přesná doba přístavby druhého (západního) radního domu není známa, Dobroslav Líbal ji datuje do roku 1360 (Líbal a Muk, 1996, s. 170), Jiří Čarek ji uvažuje až ve druhé polovině 15. století, dovolávaje se jejího označení v letech 1471–1473 jako „Nova domus pretorii“ (Čarek, 1971, s. 106). Křídlo s obecní síní v patře mělo shodnou architekturu průčelí jako kaple, proto je třeba i u něho předpokládat časově shodnou dobu výstavby, tedy v druhé polovině 14. století.

S dílčími úpravami v této podobě vydržela radnice až do 1. poloviny 19. století, kdy došlo ke zboření východního křídla, které bylo nahrazeno radniční novostavbou zničenou v květnu 1945 (Kibic, 2015). 

Popis

Model vychází z práce Karla Kibice, kdy se dá předpokládat, že na nárožní věž s arkýřem kaple navazovaly na západní a východní straně dvě křídla. Staroměstská radnice nevznikla jako novostavba, ale úpravou staršího domu původně Wolflina od Kamene, který stál izolován již v prostoru náměstí. Nově byl vysloven názor, že tento dům měl věžový charakter, jako řada dalších domů na Starém Městě a přímo na Staroměstském náměstí, a že radniční věž je v dolní partii starší – ze 13. století – a v menším rozsahu patří Wolflinovskému domu. Ve staré přestavěné části Wolflinova domu byla v prvním patře zřízena radní síň, navazující na východní straně na věž, v níž byla umístěna radniční kaple. K ní bylo na severní straně připojeno nové východní křídlo s tzv. velkou či obecní síní v prvním patře. Křídlo mělo shodnou architekturu průčelí jako kaple ve věži, která byla od poloviny 60. let 13. století rozšířena na východní straně přistaveným traktem, v přízemí s křížově klenutým podloubím. Její průčelí z tesaných kamenných kvádrů v ose zdobí arkýř. Stará vyobrazení dokládají v přízemí později zazděné podloubí, doložené v zachovaném přízemí pod závěrem kaple. Průčelí východního křídla bylo také postaveno z kamenných kvádrů, lomené ukončení oken není jisté, zřejmě průčelí zdobily i tesané znaky – nad okny i v jejich parapetech. Honosné, rytmicky členěné průčelí se sochami v nikách či baldachýnech se v naší architektuře prvně projevilo u protějšího věžového domu U Kamenného zvonu čp. 605/I, městská radnice si zasloužila stejné zvýraznění (Kibic, 2015).

[1] Staroměstský orloj na jižním věžním přístavku sestrojil králův hodinář Mikuláš z Kadaně na základě propočtů matematika a astronoma Jana Šindlera, profesora na pražské univerzitě. Tomuto orloji patří kamenné ostění kolem astronomického ciferníku s drobnou figurální plastikou, zřejmě opět dílo parléřovské huti. (Kibic, 2015)