Autoři modelu: Vojtěch Dvořák, Šárka a Petr Müllerovi

Rozměry modelu: cca 70cm x 180cm, výška 42cm

Poloha: Praha 1 – Staré Město, Klementinum

Status: Národní kulturní památka

Historie

Poblíž staroměstského konce Juditina mostu stál kostelík sv. Klimenta. Právě k němu přicházejí dominikáni, známí též jako bratři kazatelé, kteří se po příchodu do Prahy nejdříve usadili u kostela sv. Klimenta na Poříčí (1225/1226). Krátce poté se přesouvají do centra Starého Města. Před polovinou 13. století již klášter či alespoň jeho podstatná část stála. Z pražského dominikánského kláštera se postupem času stalo významné centrum duchovního a intelektuálního života. V konventu se nalézala i řádová škola (studium generale). Mnozí dominikánští mistři vyučovali současně jak na ní, tak i na Karlově univerzitě. Dne 8. srpna 1420 byl konvent přepaden a pobořen husity a klášter v původní velikosti již nikdy obnoven nebyl. Po příchodu jezuitů v roce 1555 – došlo postupně v rámci výstavby jezuitské koleje, Klementina, k odstranění všech starších konstrukcí. Jen ve sklepě pod sakristií kostela Nejsvětějšího Salvátora se dochovaly dodnes viditelné nevelké úseky středověkých zdiv (Havrda et al., 2015; Havrda et al., 2017).

Popis

Především archeologické výzkumy provedené po roce 2012 ukázaly na výstavnost zaniklého dominikánského kláštera. Archeologické odkryvy dovolily poznat základní uspořádání středověké klauzury. Mohl být vymezen rajský dvůr s ambitem. Na severní straně stávalo křídlo kvadratury s jídelnou (refektářem). Západně či východně od jídelny je nutno hledat kuchyni. Pouze částečně bylo prozkoumáno východní křídlo klauzury s kapitulní síní rozšířenou o polygonálně ukončenou kapli sv. Bartoloměje. Nad kapitulní síní se patrně nalézala společná ložnice bratří (dormitář). Východně od kvadratury měli bratři kazatelé klášterní zahradu a sad a další zděné objekty (dům hostí, škola?), na západě se nalézal hřbitov. Díky archeologickým výzkumům provedeným v Klementinu je možné konstatovat, že ač byly starší stavby jezuity zbourány, přesto lze přímo pod dlažbami jednotlivých nádvoří a pod podlahami sklepů nalézt dobře dochované pozůstatky nejen měšťanských domů, ale i takových staveb, jako byl výstavný středověký klášter (Havrda et al., 2017).

Hmotová rekonstrukce dominikánského kláštera sv. Klimenta na Starém Městě pražském a vývoj konventu pomocí 3D vizualizace jsem vytvořil na základě ikonografie, historických plánů a výsledků terénních výzkumů J. Havrdy a M. Kováře.

První hmotová rekonstrukce představuje stav areálu před příchodem dominikánů v období 2. poloviny 12. století – počátek 13. století, kdy se zde nachází osídlení ve formě polozemnic. Druhá etapa rekonstrukce znázorňuje raně gotický konvent z poloviny 13. století. Třetí etapa rekonstrukce ukazuje vrcholně gotický konvent z období 14. století. Je zde znázorněna hypoteticky loď konventního kostela, rekonstruována s dvojicí věží v západním průčelí. Poslední známá etapa zachycuje pozdně gotický konvent s okolní zástavbou na začátku 15. století, před vypuknutím husitských válek (Havrda et al., 2017).

Autoři modelu: Vojtěch Dvořák, Alice Šindelářová, Lucie Chrastilová, Zuzana Marytová

Rozměry modelu: cca 70 (100) cm x 100cm, výška 65cm

Poloha: Praha 2 – Nové Město, Vyšehradská čp. 320/49

Status: Národní kulturní památka

Historie

Za nezvyklou fundací benediktinského kláštera v centru nově zakládaného města, koncipovaného jakožto hlavní město Svaté říše římské a nový Jeruzalém, byl skryt záměr Karla IV. navázat na slavnou tradici cyrilometodějskou a sázavskou, legalizovat slovanský liturgický jazyk, demonstrovat vůli k odstranění rozkolu východní a západní církve. Potvrzuje to mimo jiné původní název kláštera Na Slovanech a zasvěcení jeho kostela ke cti P. Marie, sv. Jeronýma, Cyrila a Metoděje, Vojtěcha a Prokopa (Baťková, 1998, s. 134). Mniši prvního konventu benediktinského kláštera na Slovanech u Nanebevzetí Panny Marie pocházeli z Dalmácie. Klášter byl založen v roce 1347 s odkazem na slovanské tradice a jeho stavba trvala 25 let. S ním byl úzce spjat kostelík Nejsvatější Trojice v Podskalí, který sloužil řemeslníkům stavějícím klášter (Kašpar, 2009). Kostel byl slavnostně vysvěcen na Velikonoční pondělí roku 1372 arcibiskupem Janem Očkem z Vlašimi. Husité klášter ani jeho knihovnu nezničili, protože až do roku 1592 se hlásil k utrakvismu. Po rekatolizaci zde v letech 1635–1871 sídlili španělští–montserratští benediktini, kteří kostel i klášter postupně přestavovali a nově zařizovali. Roku 1880 přišli do Emauz benediktini přísné observance z jihoněmeckého Beuronu, kteří v souladu se svými zásadami nahradili veškeré barokní úpravy důslednou regotizací za účasti vlastních řádových umělců. Po roce 1919 dostali Emauzy zpět čeští benediktini, kteří zde obnovili slovanské bohoslužby (Baťková, 1998, s. 134, 293).

Popis

Stavební historii kláštera Na Slovanech se věnuje řada prací (Poche, Krofta, 1956; Poche, 1975; Ekert, 1884, s. 187; Baťková, 1998, s. 134, 293; Kalina, Koťátko, 2004; Platovská, 2011; Kubínová, 2016; Kubínová, 2017).

Typově se jedná o halový trojlodní kostel střídmého slohu. Jeho původní gotická podoba je zachycena na mnoha historických pohledech byla originálně jednoduchá a monumentální. Nad trojlodím byla vysoká sedlová střecha s polovalbou nad západním průčelím, s dvěma řadami drobných vikýřů, osvětlujících krov a zakončená pouze uprostřed hřebene střechy štíhlým sanktusníkem (jinak bez věží) se zachovala až do poloviny 17. století. Takováto střecha je dodnes třeba v Prachaticích nebo v Milevsku. Nad polygonálním chórem byla nižší střecha. Krytina střechy snad byla břidlice. Tvary a kružby oken jsou obnoveny v původní podobě. Západní průčelí odpovídalo členění vnitřní haly, tedy dva odstupňované opěrné pilíře, mezi nimi trojdílná lomená okna s kružbami jako dnes a podle fragmentu ostění, nalezeného in situ Ječným-Píšou (1968), i západní portál o rozměrech toho dnešního. Jižní strana byla skrytá za přiléhajícím ramenem ambitu, její opěrné oblouky odpovídaly dnešním. Severní strana chrámu s dvěma portály víceméně odpovídala dnešní, kdy východnější z obou portálů byl za Beuronů vyměněn. Mezi chrámem a kostelíkem sv. Kosmy a Damiána je dělící zeď se vstupem do prostoru před chrámem (Kubínová, 2016).

Pohled na klášter od jihu v Schedelově kronice nám ukazuje podobu, kdy je za ohradní zdí patrné patrové jižní křídlo kláštera s nižší západní částí, západně od kostela kapli sv. Kosmy a Damiána po gotické přestavbě (polygonální chór, dvě jižní okna s kružbami osvětlující loď). Klášterní kostel s vysokou sedlovou střechou s polovalbou nad západním průčelím, na střeše sanktusník, polygon východního chóru (Obrázek 103) (Kubínová, 2016).

Severní a západní křídla rekonstruovaného kláštera byla přízemní, východní a jižní křídla byla patrová a na jihu byly ke klášteru připojené hospodářské budovy a jižní věž.

Na žádném pohledu není zachycena východní strana kláštera. Lze ji odvodit z půdorysu a částečně z dnešního vzhledu, tedy kromě tvaru střechy a bez barokní sakristie a horního patra. Toto východní křídlo bylo patrové a z oken je patrné jeho vnitřní uspořádání, kdy jsou vedle kostela okénka sakristie, lomená okna do kaple (viz příslušné kresby ze SHP) a poslední nejjižnější okno v přízemí i patře odpovídalo víceméně dnešním rekonstruovaným, Těmito velkými okny jsou osvětleny místnosti v přízemí i patře jihovýchodního nároží (kde bylo nejspíše skriptorium). V patře jsou zde obdélná užší a menší okénka dormitáře. Jižní křídlo bylo též patrové, západní snad též, alespoň v jižnější části. K přízemnímu západnímu křídlu je připojen dům opata, k němuž se vcházelo z patra kláštera sedlovým portálkem (tato podoba opět vychází jednak z pohledu v Schedelově kronice a z nálezu zmíněného portálku v západní vnější stěně křídla). Západní křídlo kláštera nelícuje s fasádou kostela, ale nelogicky navazuje na jihozápadní opěrák kostela (dle Muka je to důsledek posunutí půdorysu kláštera směrem na západ, jak napovídá nejstarší východní průčelí východního křídla, odhalené Ječným-Píšou (Ječný, Píša, 1968). Nárožní věž v jihozápadním rohu jižního křídla, jak ji rekonstruuje V. Lorenc (Lorenc, 1973), je poněkud problematická (kombinuje podobu ze Schedela a Peterleho), svou logiku by tam měla, ale nelze to doložit.  Naopak Sadeler potvrzuje menší věž v jihozápadním rohu ohradní zdi, stejně tak v prezentované rekonstrukci je jižní věž (dle Schedelovy kroniky kruhová) umístěna v tomto místě.

V rámci digitální rekonstrukce je představen i interiér kostela a části kláštera. Trojlodí chrámu je prezentováno s předpokládaným, snad dřevěným letnerem (chórovou přepážkou). Před letnerem stál, jak bylo obvyklé, oltář sv. Kříže pro laiky. Poloha letneru vychází z polohy doloženého portálku vedoucího do kostela z patra kláštera. Na klenbě střední lodi byly namalovány znaky římské říše a zemí Koruny české (dochováno je jen osm z nich). Dále se dochovalo sedile na jižní straně presbyteria, kde jsou také vstupy do sakristie s kaplí, do ambitu a na schody z patra k letneru. V kaple sloužící i jako sakristie (jsou zde podélná okénka ve dvou severních polích klenby) byly vymalovány hlavní pašijové scény, kterými vrcholil Emauzský cyklus: Přibíjení na kříž, Ukřižování, Proražení Kristova boku, Kristus sestupuje do předpeklí. Dále je prezentována křížová chodba (ambit) kolem rajského dvora. Na její stěny vymalovala malířská dílna, přesunutá sem z Karlštejna a pracující pod vedením Mikuláše Wurmsera cca mezi lety 1366–1372, slavný Emauzský cyklus (Kubínová, 2016). 

V případě gotické podoby kostelíka sv. Kosmy a Damiána je nutné vycházet jen ze starších vyobrazení před jeho přestavbou za Montserratů. V gotické podobě (patrné na zobrazení v Schedelově kronice) měl kostelík polygonální chór a po stranách dvojici oken s kružbami osvětlující loď. V areálu kolem kláštera lze předpokládat na jihu vinice a snad i sad, na severu mohl být sad a hřbitov. Jižně mimo ohrazený areál je „kaple Všech řemeslníků“ neboli kostel sv. Ondřeje, od roku 1463 Nejsvětější Trojice (Kubínová, 2016).

Autoři modelu: Vojtěch Dvořák, Martina Špačková, Antonín Štička

Rozměry modelu: cca 22cm x 44cm, výška 32cm

Poloha: Praha 1 – Staré Město, Staroměstské náměstí čp. 605/13

Status: Kulturní památka

Historie

Středověký dům s nárožním monumentálním věžovým palácem U zvonu čp. 605-I na východní straně Staroměstského náměstí je součást velké residence z 1. pol. 14. století. Sadelerova rytina z roku 1606 zobrazila na uvedeném místě dům dvoupatrový, zřejmě se složitě pročleněným průčelím a mimořádně strmou dlátovou střechou (Líbal a Muk, 1996, s. 147).   

Dům U kamenného zvonu (již v r. 1417 se nazýval U bílého zvonu) je považován za nejcennější středověký měšťanský dům v Praze, průčelí bylo bohatě zdobeno a uvnitř byly objeveny původní malby. Stavba středověkého domu je datována do druhé poloviny 13. století, koncem 13. století byl navýšen okolní terén. Kolem roku 1310 došlo k dalším stavebním úpravám, během kterých byla postavena bohatě zdobená kaple a doplněn o věž, která je novostavbou, neboť na jejím místě ve 13. stol. nestála kamenná zástavba. Dům za ní by mohl bez ní provozně existovat, opačně nikoliv. Lze odhadnout, že též asi nebyla používána (a ani neměla být) ke každodennímu životu. Nádherně členěná fasáda, kterou můžete dodnes obdivovat, byla vytvořena ve čtrnáctém století. Díky této přestavbě se z domu stal městský palác věžovitého typu, který byl podle dochovaných informací přestavěn právě pro českého krále Jana Lucemburského (Kalina a Koťátko, 2004, s. 74). Východní a severní křídlo vzniklo během následujících úprav. Po roce 1685 v období baroka zde proběhla velká přestavba – došlo k odstranění gotické dlátové střechy a otlučení plastických částí původní nádherná fasády, která byla nahrazena fasádou barokní. V roce 1775 vznikly pozdně barokní pavlače ve dvoře (zadal prof. Josef Antonín Schuster) s mohutnými volutovými konzolami, r. 1899 byl dům novobarokně upraven. V roce 1961 došlo k velkému stavebnímu průzkumu. Ten ukázal, že se pod barokní fasádou ukrývá něco neuvěřitelného. Původní gotický středověký dům. Proto došlo v letech 1972–1987 ke stavebnímu a archeologickému zkoumání, na základě tohoto stavebně-historického průzkumu proběhla rekonstrukce domu, díky které mu byla navrácena jeho původní a dokonale zachovalá gotická podoba. Byla vrácena kamenná fasáda a dlátová střecha a obnoveno původní rozvržení pater. Pouze bylo nesprávně provedena vysoká atika (Nauman, 2006). Kamenný zvon je jako domovní znamení užíván od roku 1417, předtím patřil do ikonografického programu fasády (Benešovská a Všetečková, 1996).

Popis

Suterény jsou skladovací, v přízemí je průchozí síň. V 1. patře byl velký reprezentativní sál v celém půdorysu věže. Ve 2. patře byl půdorys věže rozdělen dřevěnými příčkami na byt, sestávající ze vzdušné a světlé obytné síně s okny do náměstí (ale bez vytápění) a z menší světnice se sníženým trojlistým podhledem. Byla to luxusní verze obvyklé výbavy středověkého bytu. Lze též uvažovat o sezónním užívání v létě síň, v zimě světnici. V předsíňce muselo být obslužné topeniště pro kamna ve světnici. Vřetenové schodiště propojovalo jednotlivá podlaží věže i odlišně patrovaná křídla domu za ní. Skupina tří portálů nad sebou ze schodů severním směrem dokládá existenci přístavku, kde byly nejspíše záchody a jejich šachty. V interiérech se dochovaly sály s fragmenty kamenických prvků a nástěnných maleb a dvě gotické kaple (Škabrada a Rykl, 1996).

Výtvarné úsilí se soustředilo na dvouposchoďové hlavní západní průčelí. Jeho bohatě profilovaná okna, vrcholící vimperky s kružbovým panelováním a kytkami, vystřídávaly v obou poschodích niky s profilovanými konzolkami pro sochy, s trojlistými kružbami ve vrcholu. Tento sochařský program na západní fasádě zahrnoval sochy v královském rouchu, patroni českých zemí či i jezdecký portrét (?) (Blažej, 2002). Podle něj lze usuzovat na dvorský původ této přestavby snad dům Elišky Přemyslovny k příjezdu Jana Lucemburského do Prahy (1310). Celé průčelí bylo obloženo tesanými kvádry. V duchu dobového úsilí o dokonalé pročlenění a potlačení hmoty nezbylo takřka místo pro uplatnění plné zdi, nanejvýše v pásu mezi oběma průběžně rozčleněnými patry. Průčelí je nepochybně dílem francouzsky orientované dvorské stavební huti. Hlavní průčelí domu U zvonu není pozoruhodné jen jako doklad vysoce náročné umělecké úrovně pražského světského stavitelství ve druhé čtvrti 14. století. Svědčí současně o samostatné, z prostředí církevní architektury neodvozené výtvarné koncepci řešení průčelí, které je vzdáleným ohlasem několika nejvýznamnějších příkladů v západní Evropě. Zatímco některé zdroje uvádějí francouzsky orientovanou dvorskou huť (Líbal, 1983, s. 217), jiné spíše odkazují na huť z Kolína nad Rýnem (Benešovská, 2010, s. 67). Východně od Rýna se nedochovalo žádné monumentálně rozvinuté domovní průčelí, které by mohlo soutěžit s pražským domem U zvonu. Do dnešní doby se takových městských domů zachovalo příliš málo (v celé gotické Evropě by se příklady daly spočítat na prstech jedné ruky – včetně známého a všude uváděného domu v Burges, který je ale o sto let mladší) (Mayer, 1994).

Podobně jako u jiných staveb (Staroměstská mostecká věž) byl proveden geometrický rozbor kompozice průčelí věže domu U kamenného zvonu (Charvátová a Mayer, 1974). Bylo v něm ovšem chybně počítáno s podsebitím, které v původní podobě gotický dům neměl (Nauman, 2006; Štulc, 2007). 

Autoři modelu: Vojtěch Dvořák, Jiří Trnka

Rozměry modelu: cca 26cm x 60cm, výška 55cm

Poloha: Praha 2 – Nové Město, Karlovo náměstí čp. 1/22

Status: Národní kulturní památka

Historie

Velká povodeň z roku 1342 pobořila románský most Juditin. Řadu let nahrazovalo jeho funkci dřevěné provizórium. Karel rozhodl zbudovat nový most, jehož základní kámen byl položen v roce 1357. Výstavba Staroměstské mostecké věže začala krátce po položení základního kamene mostu. Přízemí bylo dokončeno po roce 1373, patro kolem roku 1378. Kamenný ochoz byl vybudován někdy po roce 1515. Věž byla poškozena po obléhání roku 1648 a po bouřích roku 1848.[1] Sochy na mostě pocházejí z let 1683–1938[2] (Kalina a Koťátko, 2004, s. 56-61; Šefců a Cílek, 2010; Státníková et al., 2013).

Popis

Karlův most je napjat přes řeku takřka v jedné přímce, o něco jižněji než most Juditin. Nový most byl nejen o 2,5 metru širší, ale především o 4-5 metrů vyšší než jeho románský předchůdce. Jeho úroveň se vyrovnala jednak s hrozbou povodní, jednak se zvýšením staroměstského terénu. Mohutné půlkruhové oblouky mostu, obložené tesanými pískovcovými kvádry, byly značně širší než u mostu románského. Na místě jeho jednadvaceti oblouků má jich gotický most pouze šestnáct. Masívní pilíře jsou na obou stranách dvojboce zaostřeny. Most byl dokončen na počátku 15. století. (Poche, 1983, s. 283-286)

Nad prvním mostním pilířem vyrůstá Staroměstská mostecká věž, dílo Petra Parléře, nejskvělejší brána gotické Evropy. Ze dvou bohatě pročleněných průčelí věže zbývá dnes nedotčeno pouze východní, obrácené do Křižovnického náměstí. Západní průčelí bylo částečně zničeno po polovině 17. století, po těžkém poškození za bojů o Prahu v roce 1648. Nezachovaná výzdoba západního průčelí mostecké věže se sochou Spravedlnosti je zachycena na několika grafikách, na vedutě J. Kozla a M. Peterleho z roku 1562, na kresbě J. Heintze v Bavorském státním archivu v Neuburgu, na anonymním letáku z roku 1621 a na ilustraci díla S. Scherertze, Valle Pragense, z roku 1623 (Vítovský, 1994).

Průčelí věže rozdělují římsy do tří pater. Dolní vykrajuje takřka v celé šíři lomená arkáda s vnější archivoltou, posázenou kraby a s kytkou ve vrcholu. Pod mezipatrovou římsou jsou osazeny znaky zemí českého státu z doby výstavby mostu. Výtvarné těžiště průčelí se soustřeďuje do druhého patra s fiálami na nárožích i po stranách širší střední části, uzavřené půlkruhovým lichým obloukem a rámované vimperkem, jehož kytka prostupuje do mezipatrové římsy. Uprostřed se rozvíjí hlavní děj. Na reliéfu dvojice mostních oblouků stojí socha patrona nového mostu sv. Víta, po jeho stranách sedí vlevo značně již stařecký Karel IV. a vpravo mladistvý Václav IV. Plochu nejvyššího patra rozděluje panelování na úzké svislé pruhy, do nichž jsou vepsány lomené obloučky vrcholící kytkami. Dvojice středních obloučků rámují výklenky se sochami sv. Vojtěcha a sv. Zikmunda. Horní patro věže doplňují nárožní věžičky, spočívající na hlavicích příporek a odlehčené dole sloupkovou arkaturou. Mezi věžičkami probíhá cimbuří, zakrývající patu původní valbové střechy. K jižnímu boku věže se připojuje hranol šnekového schodiště. S výtvarným zjevem průčelí soutěží Parléřova síťová klenba vysokého vzdušného průjezdu, tvořená systémem protilehlých, vzájemně propojovaných a obráceně prokládaných trojpaprsků. Vyžlabená klenební žebra se v patkách přetínají, v jejich stycích nebyly užity svorníky. Klenba Staroměstské mostecké věže představuje vývojový předstupeň klenby svatovítského chóru. Skvělý projev Parléřova tvůrčího génia nastoupil záhy vítěznou cestu pozdně gotickou Evropou. Jedinečná klenba průjezdu byla provedena po roce 1373, mostecká věž byla dokončena někdy před rokem 1380 (Poche, 1983, s. 283-286).

Důkladně provedený ikonografický rozbor výtvarného řešení gotické Staroměstské mostecké věže bere v úvahu i ostatní významné stavby Karlovy doby. Zasvěcuje do širších významových souvislostí na základě podrobné znalosti umění a historie. R. Chadraba rozpoznává prvky starověké, byzantské i orientální tradice a dokazuje smysl jejich použití (Chadraba, 1971) a arch. J. Švastal prezentuje geometrický systém východního průčelí Staroměstské mostecké věže (Chadraba, 1991).

[1] Dostupné z: https://pamatkovykatalog.cz/staromestska-mostecka-vez-13006821

[2] Dostupné z: https://pamatkovykatalog.cz/karluv-most-13006604

Autoři modelu: Vojtěch Dvořák, Ivan Tsybin

Rozměry modelu: cca 50cm x 60cm, výška 43cm

Poloha: Praha 2 – Nové Město, uprostřed Karlovo náměstí v ose ulice Ječná

Status: Nedochovala se

Historie

Gotická kaple ke cti Nejsvětějšího (Božího) Těla a Krve Páně a Panny Marie a sv. Felixe a Adaucta uprostřed Velkého tržiště, pozdějšího Dobytčího trhu, dnes Karlova náměstí byla postavena v letech 1382 až 1393 podle plánů Petra Parléře a řadí se mezi nejvýznamnější sakrální objekty. Kaple měla zaujmout místo v sousedství dřevěné věže, v níž byly každoročně nejspíše již od sklonku 50. let 14. století u příležitosti dne svátostí ukazovány poutníkům nejcennější ostatky Utrpení Páně a s nimi spojené říšské korunovační klenoty a jiné svátostiny, náležející ke korunovačnímu pokladu císaře Karla IV. (Baťková, 1998, s. 87). Umístění stavby uprostřed tržiště v ose Ječné ulice bylo určeno již při zakládání Nového Města a Dobytčího trhu (Karlova náměstí). Dřevěná provizorní věž byla umístěna mimo vlastní střed náměstí a fungovala několik let po dobu výstavby konečné kaple (Lorenc, 1973, s. 155).

Kaple Božího Těla je úzce spjata s Karlovou snahou o založení hlavního města říše římské a existencí nezanedbatelného počtu poutníků ve středověké Praze. Nález poutního odznaku odkazuje na tradici velikonočních poutí k vystaveným korunovačním klenotům a relikviím. Karel IV. byl velkým sběratelem svatých ostatků, protože se věřilo, že Ježíš sestoupí tam, kde jich bude nejvíce. Kdekoliv byl, vyžádal si třeba článek prstu místního světce a dovezl ho do Prahy (Kašpar, 2009).

Až v průběhu vrcholného středověku a raného novověku vznikl u kaple hřbitovní areál (15. – 18. století), který od prostoru náměstí oddělovala ohradní zeď. V okolí kaple byly nalezeny středověké objekty (14. – 15. století), ale zanikly v době existence kaple. V době existence kaple Božího Těla se vně jejího areálu nalézal veřejný prostor náměstí, který se vyvíjel zcela jinak. Výzkum dokládá dlouhodobě nesoudržný a celkově nezpevňovaný terén náměstí až hluboko do novověku. Demolice kaple proběhla kolem roku 1790 a dochovaný obrys výkopů v místech odkryvu věrně kopíruje původní půdorysnou stopu obvodového zdiva staveb. Tento nález základových výkopů byl možný i z důvodu navýšení terénu v tomto místě při úpravě celého prostoru středu náměstí po roce 1791 a dokumentuje to i podobu před parkovou úpravou (Halama, 2013; Hrdina, 2013; Podliska, 2013).

Popis

Od zboření kaple vzniklo několik pokusů o její rekonstrukci. Většina těchto pokusů však nezohlednila několik málo dochovaných faktů o podobě a tvaru kaple. Zajímavé je, jak se vyobrazení kaple v různých dobách od sebe výrazně odlišuje, což ukazuje jejich vzájemném srovnání. (Obrázek 73)

Kaple byla projektována jako centrální objekt s vysokou věží a její rekonstrukce se liší v závislosti na interpretaci obrazových svědectví 16. – 18. století. Podoba kaple je zachycena na řadě vedut, kdy je potřeba při analýze rozlišovat přesnost jejich zobrazení a podle toho určit, které zobrazení má největší vypovídací hodnotu. Za velmi věrohodné zobrazení se dá považovat kresba části Nového Města pražského od Philipa van den Bosscheho asi z roku 1605, která sloužila jako podklad či příprava pro velké panorama Prahy z roku 1606 vyryté Jiljím Sadelerem (Uličný, 2020b, s. 76). Starší zobrazení a pohledy na kapli jsou na Peterleho panoramatu z roku 1562 a schematicky je kaple na vedutě Prahy z roku 1536. Vzhled kaple se průběhu staletí v zásadě neměnil, takže zobrazení kaple od P. Bosche lze vzít jako hlavní pramen. V roce 1948 si tento pramen jako výchozí zvolil V. Mencl (Mencl, 1948a, s. 126) a jeho rekonstrukce se nyní jeví jako ta správná.   

V minulosti byly prezentovány i jiné alternativy podoby. Podoba a možný odraz architektonického řešení novoměstské kaple Božího Těla a Krve je zachycen na Picím rohu Václava IV. (Stančík, 2015; Stančík, 2017) a to v podobě symetrické stavby s osmi stejně velkými pravoúhle ukončenými rameny, což vedlo k variantě rekonstrukce od V. Lorence (Lorenc, 1973, s. 144 a 174)

Vilém Lorenc ve svých pracích v letech 1953 a 1973 zveřejnil názor, že půdorys jižní části města kolem Dobytčího trhu byl po založení Karlem IV. vyměřen podle vzoru města Jeruzaléma. Argumentem pro to mu byla hlavně poloha centrální kaple Božího Těla uprostřed trhu, která mu připomínala umístění Chrámu Skály, ve středověku nazývaného Chrám Páně, na jeruzalémské akropoli (Uličný, 2020b). Srovnával délky jeruzalémských ulic s novoměstskými a nacházel mezi nimi údajně velké shody (Lorenc, 1959, s. 19-20; Lorenc, 1973, s. 51-54). Brzy ho doplnil V. Kotrba, tím, že nedaleký klášter božehrobců, stojící mezi náměstím a řekou, mohl v této koncepci představovat Chrám Božího hrobu (Kotrba, 1975, s. 60). Vilém Lorenc vycházel z půdorysu kaple v Hergetově plánu Prahy (krátce před 1791) a pojal ji jako “centrálu s věncem osmi čtvercových kaplí svírajících vzájemně úhel 45 stupňů” o průměru 33 m. Kapli obepínala zeď se čtyřmi protilehlými vstupy. Hlavní byl ze západní strany od zderazského kláštera (Lorenc, 1973, s. 51). Výškové řešení je hypotéza odrážející i pravděpodobnou příbuznost s kostelem Panny Marie v Trevíru (Šefců, 2010b; Uličný, 2020b).

Zpracování podoby nejpravděpodobnější varianty probíhalo tak, že se nejdříve digitalizovali podklady, jednak pravděpodobná půdorysná rekonstrukce, vycházející i z archeologického výzkumu a nálezu jednoho nároží kaple (Podliska, 2013).  Prezentovaná rekonstrukce respektuje všechny dostupné prameny. Digitální rekonstrukce a fyzické modely 1:500 a 1:100 vycházejí z výše popsané možné podoby kaple dle Václava Mencla[1] (1948a, s. 123) s úpravami podle Ondřeje Šefců (Šefců, 2010b). V digitálním i fyzickém modelu s okolním kontextem je znázorněná i pravděpodobná poloha Ostatkové věže jihozápadně od kaple.

[1] Menclově rekonstrukci je blízko plán od E. Bachmanna, který předpokládal, že půdorys novoměstské kaple vychází z kostela Panny Marie v Trevíru, u něj je kompozice založena na půdorysu řeckého kříže, s páry kaplí diagonálně vloženými mezi jeho ramena. (Uličný, 2020b)

Autoři modelu: Vojtěch Dvořák, Klára Kukačová, David Kindl

Rozměry modelu: cca 30cm x 120cm, výška 42cm

Poloha: Praha – Vyšehrad, K rotundě

Status: součást Národní kulturní památky, z velké části nedochovaná

Historie

Bazilika sv. Petra (od 12. století bazilika sv. Petra a Pavla) byla založena knížetem Vratislavem II. okolo roku 1070 jako kapitulní chrám. Prošla složitým stavebním vývojem, jehož doklady jsou dnes z velké části skryty pod úrovní terénu hřbitova východně novogotické pseudobaziliky, a zčásti pojaty i do jejího zdiva. Archeologickými výzkumy baziliky sv. Petra a Pavla na Vyšehradě byly zjištěny dvě románské etapy – první z doby založení kostela kolem r. 1070, druhá z období před rokem 1129, za jeho syna Soběslava I. Prvou stavbou byla trojlodní dvouchórová bazilika s kryptou (o rozměrech 53 × 17 m). Chrám byl určen jako místo posledního odpočinku zakladatele kapituly Vratislava II. a členů jeho rodu. Zdivo románské baziliky je dochováno ve značné části půdorysu stojící stavby (zejména pokud jde o hlavní a jižní loď). Západní chór je dochován přímo pod podlahou kněžiště dnešního kostela (Nechvátal, 2004; Moucha et al., 2015).

Zcela novou představu o vývoji stavby ve 14. století vnesl nečekaný objev základů zaniklého dlouhého gotického chóru, na jehož výstavbě měli podíl děkan Držislav a matka Karla IV., poslední přemyslovská královna Eliška Přemyslovna. Další dvě stavební etapy byly tedy gotické, kdy první začala po roce 1249 a trvala do počátku 14. století. Kapitulní komplex se gotickou přestavbou koncem 14. a počátkem 15. století stal s délkou 110 metrů největší sakrální stavba v Praze. Počátkem druhé gotické stavební etapy v roce 1369 došlo z podnětu císaře Karla IV. k další přestavbě chrámu, při níž vzniklo trojlodí s krátkým presbytářem, bočními kaplemi a s předsíní. Dokončení prvotního záměru však zabránilo propuknutí husitských válek. V 2. polovině 16. století byla zaklenuta hlavní loď. V letech 1707–1729 proběhla barokní přestavba. Do současné podoby byl chrám přestavěn v novogotickém stylu Josefem Mockerem v letech 1885–1887 a průčelí s věžemi dle návrhu Františka Mikše v letech 1902–1903[1] (Baťková, 1998).

Popis

Původní kostel byl postaven jako velkolepá románská trojlodní bazilika o rozměrech 53 x 17 metrů se dvěma chóry (jedním na východě a jedním na západě). Dva chóry v jednom kostele bylo řešení vyhrazené pro nejvýznamnější stavby; jediným dalším dvouchórovým kostelem v českých zemích byla katedrála svatého Víta na Pražském hradě. Oba presbytáře ve výšce lodí uzavíraly velké půlkruhové apsidy, menší apsidy se nacházely také na východní straně přístavby bočních lodí. Kromě toho byla na konci 13. století na západě vytvořena rozsáhlá krytá jednopatrová předsíň. Na západní straně byly boční lodě uzavřeny rovnými zdmi. V první čtvrtině 14. století byl kostel rozšířen přístavbou dlouhého gotického, trojlodního, polygonálně uzavřeného kněžiště na východní straně, podepřeného zvenčí četnými opěráky, které zpevnily obvodové zdi a umožnily umístit uvnitř hvězdicovou klenbu. Presbytář se nacházel v prodloužení lodi, takže románská apsida východního chóru musela být zbořena. V západní části kostela, před románským kněžištěm, byla postavena čtyřlodní kaple s rozetami. Za vlády Karla IV. bylo těleso kostela rozšířeno v duchu francouzských gotických katedrál (Toulouse, Narbonne), čímž kostel dosáhl úctyhodné délky 110 metrů (pro srovnání: dokončená katedrála svatého Víta dosahovala délky 124 metrů, ve středověku však byla jen o polovinu menší). Na západní straně pak byly na místě bývalého narthexu vytvořeny čtyři obdélníkové pole lodi, spolu s odpovídajícími čtyřmi čtvercovými poli v severní a jižní lodi a přilehlými obdélníkovými poli bočních kaplí. Všechny byly zaklenuty křížovými žebrovými klenbami. V důsledku nedokončení původních plánů gotické přestavby představoval celý komplex na přelomu 14. a 15. století atypický románsko-gotický soubor staveb (Mencl, 1948, s. 79-87; Líbal, 2001, s. 410; Nechvátal, 2002; Nechvátal, 2004).

[1] Dostupné z: https://pamatkovykatalog.cz/kostel-sv-petra-a-pavla-13034409