Autoři modelu: Vojtěch Dvořák, Eva Cahynová, Daniel Chvalina

Rozměry modelu: cca 26cm x 48cm, výška 53cm

Poloha: Praha 2 – Nové Město, Apolinářská ulice

Status: Národní kulturní památka

Historie

Pět církevních institucí uspořádaných do kříže v rámci původní Karlovské koncepce dotvářelo kolegium kanovníků s kostelem sv. Apolináře z roku 1362, jejichž úkolem bylo teologické studium a výuka na univerzitě (Kašpar, 2009). Kapitula sv. Apolináře na vrchu Větrově, v dnešní Apolinářské ulici, vznikla jako jedna z posledních mezi novoměstskými Karlovými klášterními fundacemi. Úvahy o tom, že s ní bylo počítáno od počátku, představil Vilém Lorenc a doložil to rozborem základní urbanistické osnovy města (Lorenc, 1973, s. 122) (podstatných odchylek od navržených schémat si všiml již J. Muk). Na vrchu Větrov či Větrník měla od roku 1222 již stát starší sakrální stavba, kaple sv. Jiljí patřící vyšehradské kapitule (Tomek, 1866, s. 148). Pokud tato kaple stála opravdu zde, byla po r. 1362 beze zbytku stržena a na jejím místě vyrostl nový kostel sv. Apolináře, k němuž bylo přeneseno kanovnické kolegium ze středočeské Sadské (Baťková, 1998, s. 91).

V prvé etapě, asi do doby kol. I. 1370-76, byla vystavěna podélná sálová loď o pěti polích, slohově zjevně starší než presbytář. Její sedlová střecha nesla sanktusní věžičku (doložena už na Willenbergově pohledu na Prahu kol. r. 1600) a provizorně tak mohla fungovat jako samostatný kostel. Součástí stavby lodě bylo založení a budování věže na jižní straně, s níž se však asi příliš nespěchalo. Následně, asi až po r. 1376, respektive v poslední čtvrtině 14. stol., (snad podle původní koncepce, ale v detailech podle značně pozměněného projektu) byl připojen presbytář, se kterým se však již od počátku počítalo. Stavba snad byla dokončena již před r. 1390. Kapitulní dům se napojoval na kostel na západní straně. Tribuna v chrámové lodi byla portálkem a patrně lávkou (možná krytou?) spojená přímo s patrem kolegiátní rezidence. Koncem roku 1419 nebo počátkem roku 1420 kapitula chrám opustila s výjimkou jediného kanovníka, Petra z Kroměříže, který se přidal k husitům. To patrně kostel zachránilo před zkázou. V roce 1420 byl areál využíván jako přístřeší pro východočeské orebitské vojsko obléhající Vyšehrad (Baťková, 1998, s. 91).

Popis

Gotický chrám je relativně velmi dobře dochovaný. Poměrně velký protáhlý jednolodní kostel s polygonálně zakončeným presbytářem a na jeho osu západním směrem navazující budovy kolegia, jsou situované v pohledově značně exponované poloze na nejvyšším vrchu Nového Města – Větrově. Mohutná hranolová věž s osmibokou nástavbou je přisazena k jihozápadnímu nároží chrámu. Architektura opakuje promyšleně jednoduchý, do značné míry typizovaný styl ostatních novoměstských kostelů: stěny chóru o dvou klenebních travé a závěru pěti stran osmiúhelníku. Podélná loď o pěti klenebních polích, s nestoupavou, téměř valenou klenbou s výsečemi nad okny, má stěny holé, vyhrazené pro nástěnné malby, které se poměrně dobře dochovaly a jsou příkladem krásného slohu devadesátých let 14. století. Klenební žebra jsou v lodi podchycena vysoko zasazenými kružbovými konsolami na „podložkách”, připomínajících lisény – náleží tak k typickým formám klenební architektury v Čechách první poloviny 14. století, zformované v huti kláštera v Sedlci kolem roku 1300 (Čadil, 2021).

Dlouhá loď z omítaného lomového zdiva, posazená na kamenném soklu s profilovanou římsou, je sestavena v půdoryse z pěti příčně položených obdélných polí. Dispozičně je obdobná poněkud mladší lodi jiného novoměstského kostela, sv. Klimenta na Poříčí. Analogií byla snad původně i loď nedalekého kostela sv. Kateřiny. Strohý exteriér obohacuje deset mohutných, jednou odstupňovaných opěráků, armovaných pískovcovými kvádry a přepásaných v dolní třetině podokenní profilovanou římsou, přecházející na opěráky ze stěn lodi. Opěráky vrcholí kamennou kombinací pultových a sedlových stříšek, obnovených sice J. Mockerem, avšak zachycených již na nejstarší ikonografii kostela (Willenberg et al., 1901, s. 10). Nárožní opěráky jsou posazeny diagonálně. Stěny lodi prolamují velká lomená okna s původním široce prožlabeným kamenným ostěním, signovaným místy kamenickými značkami. Všechny vložené trojdílné kružby nesené vyžlabenými pruty jsou však více či spíše méně věrnými nápodobami z 19. stol. Velké západní okno lodi, zazděné již v 16. stol. a rýsující se na Willenbergově pohledu na kostel z počátku 17. století, je skryto pod omítkami. Rovněž profilovaná kamenná korunní římsa lodi je pseudogotická. Loď vrcholí na západě i východě strmými trojúhelnými cihlovými Mockerovými štíty. Záp. štít člení tři lomené vpadlé niky navazující na původní řešení.

Do kostela se vstupuje dvěma portály na severní straně. Hlavní, vedoucí do čtvrtého pole lodi (od západu), je velký, lomený, s bohatě profilovaným pískovcovým ostěním. Pochází asi z 60. až 70. let 14. stol. (Mockerem pouze opraven). Do prvního pole lodi vede menší lomený portálek s jednoramenným schodištěm. Třetí gotický pískovcový lomený portál s okoseným ostěním vedl do čtvrtého pole lodi od jihu. A poslední původní vstup s lomeným portálkem ústil v severní polovině západní zdi přímo na gotickou tribunu. (Poche, 1983, s. 232; Baťková, 1998, s. 91; Kalina a Koťátko, 2004, s. 135; Platovská, 2011, s. 66-68; Čadil, 2021)

Autoři modelu: Vojtěch Dvořák, Veronika Jarkovská, Petra Kojetínová

Rozměry modelu: cca 30cm x 50cm, výška 60cm

Poloha: Praha 2 – Nové Město, Horská

Status: Kulturní památka

Historie

Složitý obraz novoměstské církevní architektury bohatě zpestřovaly dva kostely centrální dispozice, v gotice 14. století velmi vzácné. Již roku 1350 založil král Karel IV. v jihovýchodním ohybu novoměstských hradeb klášter augustiniánů kanovníků. O tom, jakou pozornost své fundaci věnoval, vypovídá i jeho osobní přítomnost při slavnosti položení základního kamene, ale také skutečnost, že na výstavbě, se podílela i dvorská katedrální huť. Přestože karlovský chrám nebyl ještě zcela dokončen, byl na naléhání císaře posvěcen roku 1377. O podobě kláštera v předhusitské době mnoho nevíme, ale zajímavou okolností je, že v kanonii byla roku 1379 povolena výstavba i jednotlivých cel vedle společného dormitáře. V této době tak klášter nepochybně nebyl ještě zcela dokončen. Odkaz v testamentu měšťana Mareše z roku 1392 se vztahuje ke stavbě klášterní budovy. Poškozený klášter s kostelem se po husitských bouřích jen těžko vzpamatovával. Klášter částečně vyhořel v roce 1603 a za vpádu Pasovských roku 1611 byl chrám poškozen (Baťková, 1998, s. 137).

Tato stavba v dominantní poloze nad Botičem s oktogonální kaplí připomínající Palatinskou palácovou kapli v Cáchách, symbolizující znovuzrození, renesanci římské říše a úzkou spjatost s tradicí karolinskou. Zatímco starší badatelé, jako byl Bernhard Grueber v roce 1877 (Grueber, 1877, s. 95), považovali kostel jen jako projev úcty a připomínku Karla Velikého a o nějaké architektonické imitaci nehovořili, byl to ale asi až Václav Mencl, kdo se přímo vyslovil ve smyslu, že nikoli jen obsahem, ale i tvarem měl pražský kostel připomínat cášský vzor (Mencl, 1948, s. 72). Tato teze byla obecně přijata a kostel v tomto smyslu uvádí další autoři (Lorenc, 1973; Uličný, 2020a). 

Popis

Kostel Nanebevzetí P. Marie a Karla Velikého na Karlově, jedna z nejtajemnějších pražských gotických staveb, obsahuje krátký presbytář o jednom obdélném poli a méně obvyklém závěru o šesti stranách desetiúhelníku, se středním opěrákem v podélné ose, i osmibokou, daleko širší loď, k jejíž západní straně přiléhá nízká hranolová věž. Nejvýznamnějším detailem vnějšku je severní portál lodi, jehož zevní archivoltu, vybíhající ve vrcholu v křížovou kytku, člení jemně tesané kraby. V chrámovém prostoru zastřely původní karolinský stav pronikavé zásahy pozdní gotiky, renesance a baroku. V krátkém presbytáři se hlásí k prvotnímu stavebnímu období svazky hruškově profilovaných přípor, jež stoupají od země až k náběhům pozdně gotické klenby. Lucemburskou atmosféru vyvolává i lomený vítězný oblouk, profilovaný uprostřed zploštělým hruškovcem, provázeným po obou stranách výžlabky a hruškovci. V rozích jsou osazeny štíhlé konzolové příporky s listovými hlavicemi, pouze při vítězném oblouku vybíhala klenba na baldachýnových konzolkách. Loď snad původně kryla nepravá hvězdová klenba se středním pilířem (Baťková, 1998, s. 137). Centrální dispozice kostela byla ještě zdůrazněna vysokou stanovou střechou ukončenou sanktusníkem, která tvořila výrazný motiv v obrazu města (Lorenc, 1973). Bizarní karlovský kostel měl ohlas i za hranicemi (kostel P. Marie v Novém Mestě nad Váhom). V barokním rouše stojí dosud z větší části i středověká budova konventní (Poche, 1983, s. 242; Baťková, 1998, s. 137).

Autoři modelu: Vojtěch Dvořák, Veronika Jarkovská, Petra Kojetínová

Rozměry modelu: cca 42cm x 60cm, výška 33cm

Poloha: Praha – Vyšehrad, K rotundě

Status: součást Národní kulturní památky, z velké části nedochovaná

Historie

Vyšehrad byl vybudován jako pevnost a zároveň rezidence českých panovníků. Karel IV. vybudoval z Vyšehradu krásný gotický hrad, pevnost o 15 věžích. Z Pankráce vedou na Vyšehrad dvě brány ze 17. století, Táborská a Leopoldova. Až do poloviny 17. století však Vyšehrad z této strany střežila mohutná gotická brána, nazývaná Špička, která zde byla postavena už v době Karla IV. a byla jednou z nejvýstavnějších pražských bran (Moucha et al., 2015).

Popis

Přestože bylo gotické opevnění pohlceno výstavbou barokní pevnosti, lze jeho podobu alespoň zčásti rekonstruovat díky stavebně historickým průzkumům a soustavnému archeologickému výzkumu. Hmotový model jedné z variant gotické brány Špička s výrazným prvkem předbraní byl vytvořen na základě kresebné rekonstrukce Františka Kašičky. Gotická podoba brány Špičky vychází z dochovaných reliktů zdiva a z mladších vyobrazení této pražské dominanty (vzdálených od doby Karlovy až dvě století), především podle Sadelerova prospektu z roku 1606, kde je patrné, že šlo o složitou bránu pylonového typu[1] (Moucha et al., 2015).

Na svoji dobu byla velmi mohutná, korunovaná věžičkami (podle některých pramenů právě podle nich byla nazvána). Od ní vybíhaly na obě strany hradby s cimbuřím. Před branou býval hluboký příkop s padacím mostem. Z mohutné brány se dochovalo pouze torzo zdiva severní z věží s náběhy na klenutí průjezdu a s nárožní armaturou. Brána tvořila pohledovou dominantu gotického Vyšehradu a byla součástí Karlova opevnění (Kašička, 2012, s. 420-426).

Brána o šíři přes 27 metrů byla vysunuta před hradební linii. Vnitřní průběh brány kopíroval průběh hradeb. Zdivo dosahovalo šířky až 2,5 metrů. Mohlo být původně ponecháno neomítnuté, v mladším období zůstaly neomítané pouze kvádry nárožní armatury věží. Horní patro bočních věží bylo vybaveno řadou střílnových okének, stejně jako horní část brány.  Horní ochoz se střílnami byl ze zdiva hrázděného. Stavba byla zakončena nárožními arkýřovými věžičkami s jehlanovými stříškami a korouhvičkami.  Předpokládaný je lomený oblouk průjezdu. V armaturách se objevují rýhy, způsobené nejspíše halapartnami stráží či průchozích ozbrojenců (stejně jako na malostranské mostecké věži).  Průjezd se uzavíral zřejmě vraty, případně řetězem. Byl zevně chráněn okovanou mříží, spouštěnou pomocí vodící drážky z horní části brány. Před vlastní branou je ještě předpokládáno předbranní, které se uzavíralo padacím mostem, vedoucím k lávce přes příkop, protínající úzkou přístupovou šíji.  Jeho pozůstatkem je zřejmě tunelový průchod, mezi někdejší bránou Špičkou a dnešní Táborskou branou (Kašička, 2012, s. 420-426).

[1] Dostupné z: https://pamatkovykatalog.cz/zbytky-goticke-brany-spicka-7810241

Autoři modelu: Vojtěch Dvořák, Alice Šindelářová, Lucie Chrastilová, Zuzana Marytová

Rozměry modelu: cca 105cm x 140cm, výška 62cm

Poloha: Praha – Zbraslav, zámek Zbraslav a park

Status: Nedochoval se

Historie

V roce 1292 Václav II., syn Přemysla Otakara II., učinil slib, že vystaví klášter a chrám, který měl být pohřebištěm starobylého královského rodu Přemyslovců. Listinou z 10. srpna ohlásil král Václav II. úmysl zřídit ve Zbraslavi klášter cisterciáku, jemuž dal jméno Síň královská (Aula Regia) (Vlček et al., 1997, s. 114). Základní kámen chrámu Panny Marie coby královské hrobky byl položen druhého dne po korunovaci Václava II. za českého krále (3. června roku 1297). Zbraslavský chrám (dóm) Nanebevzetí Panny Marie patřil v gotickém období k největším v Čechách. Aeneas Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II., píše o něm jako o nejskvělejším klášteře v Čechách. V období posledních Přemyslovců a prvních Lucemburků byly v chrámu Panny Marie postupně uloženy k poslednímu odpočinku členové královských rodin, počínaje rokem 1294–1926 děti Václava II, 1305 král Václav II., 1330 Eliška Přemyslovna a roku 1419 král Václav IV. Brzy po pohřbení krále Václava IV. se 10. srpna 1420 klášter i chrám staly obětí husitských bouří a stejně tak i Třicetiletá válka a cizí vojska sužovala a plenila Zbraslav (Charvátová, 2002, s. 183-264).

Popis

Centrem více než sto metrů dlouhého chrámu byly čtyři mohutné pilíře vystavěné na místě křížení hlavní lodě a transeptu. Mezi východní dvojící pilířů byla odkryta prostá cihelná hrobka, kterou považujeme za hrobku zakladatele kostela. Na východě byl chrám ukončen pravoúhlým chórem s věncem polygonálních kaplí po jeho obvodu. Na presbytář navazoval trojlodní transept. Bazilikální trojlodí bylo (pravděpodobně později) doplněno na jižní straně o čtvrtou loď tvořenou souvislou řadou kaplí. Na severní straně nahradilo pátou loď křídlo ambitu, oddělené ovšem od kostela plnou zdí. Ve shodě s řádovými pravidly neměl kostel věže. Celkové rozměry chrámu byly monumentální – celková délka více než 100 metrů (srovnání s kostelem sedleckým, který je dlouhý 95 m), a šířka čtyřlodí 30 metrů. Ze stavby chrámu zničeného za husitských bouří se zachovalo jen několik fragmentů. V 18. století prošel klášter barokní přestavbou. Po zrušení kláštera v roce 1785 byla jeho část upravena na zámek. V roce 1850 byl při opravě věže kostela v Horních Mokropsech nalezen plán zcela zaniklého klášterního kostela, který měl podle svého zakladatele Václava II. sloužit i jako královské pohřebiště. Otázka důvěryhodnosti tohoto nákresu (dochovala se pouze jeho kopie), se stala jednou z klíčových otázek řešených při archeologickém výzkumu, který na Zbraslavi proběhl v letech 1976–1980 (Dragoun a Stehlíková, 1992). Výsledky výzkumu potvrdily v hlavních rysech podobu kostela známou z objeveného plánu a pospanou několik autory: (Kuthan, 1979; Ječný a Tryml, 1983; Benešovská et al., 1986; Líbal, 2001, s. 411; Charvátová, 2002, s. 183-264). Pro pochopení gotické architektury v rámci stavební tvorby cisterciáků je důležité srovnání staveb podle chronologie a slohového charakteru (Kuthan, 1983).

Autoři modelu: Vojtěch Dvořák, Alice Šindelářová, Lucie Chrastilová, Zuzana Marytová

Rozměry modelu: cca 60cm x 110cm, výška 55cm

Poloha: Praha – Hradčany, Hrad III. nádvoří

Status: součást Národní kulturní památky

Historie a popis

V polovině 14. století dominovala Pražskému hradu trojlodní románská bazilika se dvěma chóry, přilehlým kapitulním domem a vedlejšími kaplemi. Od 21. listopadu 1344, kdy byl položen základní kámen, byla pomalu a postupně nahrazována gotickou novostavbou. Na konci 14. století byl dokončen a provizorně uzavřen východní chór, který zcela nahradil chór románský. Část románského trojlodí a západní románský chór zůstávaly v provozu. V roce 1392 byl položen základní kámen a zahájena dostavba gotického transeptu a chrámového trojlodí pro věřící (již dokončený presbytář byl přednostně určen početnému katedrálnímu duchovenstvu) a do středu plánované hlavní lodi byl přenesen hrob sv. Vojtěcha, nad nímž byla vztyčena hrobová kaple (Tomek, 1861; Bock, 1961; Líbal, 1994; Maříková-Kubková, 2019).

Plány a popis katedrály sv. Víta jsou souhrnně prezentovány autory A. Podlaha a K. Hilbert (1906), D. Líbal (Líbal, Zahradník, 1999), předrománské období představuje V. Mencl (Mencl, 1959), románské období K. Fiala (1933), raně středověkému období, rotundě sv. Víta a bazilice sv. Víta, Václava a Vojtěcha a architektuře gotické architektury se věnují A. Merhautová (1971) a K. Benešovská (1994), V. Mencl (Mencl, 1969) a P. Uličný (Uličný, 2017b; Uličný, 2020a). Tyto publikace jsou ale ve velké míře překonané a neaktuální a je potřeba je konfrontovat s novými daty. O katedrále vznikla řada dalších knih (i obsáhlým) a článků, které ale pouze opakující známé informace (Kuthan, Royt, 2011; Bravermanová, Chotěbor, 2016; Šnorbert, 2022).

Nejdůležitější publikace o katedrále vnikly pod vedením J. Maříkové–Kubkové (2009), kdy její nejaktuálnější a nejrozsáhlejší publikací je Katedrála viditelná a neviditelná: průvodce tisíciletou historií katedrály sv. Víta, Václava, Vojtěcha a Panny Marie na Pražském hradě (2019).

Unikátním pramenem jsou dochované týdenní účty svatovítské huti z let 1372–78. V nich jsou zapsány veškeré honoráře, které v těchto letech vyplatila ze své pokladny kapitula jakožto správce prostředků na stavbu katedrály (Suchý, Maříková-Kubková, 2003, s. 169).

Zde bych ještě doplnil informaci, že v rámci dostavby chrámu Josefem Mockerem v roce 1879 byla zbytečně odstraněna románská kaple sv. Mořice při domě biskupa (Nauman, 2006), která vůbec nebránila dostavbě a nyní je patrná pouze její spodní stavba v rámci areálu tzv. „Malých vykopávek“[1] (Maříková-Kubková, 2020).

[1] Dostupné z: https://ags.arup.cas.cz/portal/apps/sites/#/archeologicke-arealy-prazskeho-hradu/pages/malevykop

Autoři modelu: Vojtěch Dvořák, Zuzana Marytová, Lucie Chrastilová, Alice Šindelářová

Rozměry modelu: cca 50cm x 100cm, výška 40cm

Poloha: Krakovec, CHKO Křivoklátsko

Status: Kulturní památka

Historie

Stavebníkem hradu, založeného asi roku 1381 a zřejmě dokončeného roku 1383, byl přední milec krále Václava IV. křivoklátský purkrabí Jíra z Roztok, který též od roku 1382 zastával funkci vedoucího královské stavební hutě. V roce 1383 byla svěcena hradní kaple. Od roku 1410 Krakovec držel Jindřich Lefl z Lažan, u nějž zde před svou osudnou cestou do Kostnice pobýval Mistr Jan Hus. Leflové hrad drželi až do roku 1437, poté ho vlastnil husitský hejtman Jan Bleh z Těšnice a od roku 1445 Kolovratové, kteří ho v roce 1548 prodali Lobkovicům. Od konce 15. století nebyl hrad až do lobkovických renesančních úprav příliš udržován. Po roce 1564 se zde střídali různí majitelé. Stavebních úprav se po zpustošení v průběhu třicetileté války dočkal ještě koncem 17. století, kdy díky červené krytině získal i jméno Červený zámek či hrádek. Po požáru roku 1783 zůstal opuštěn a v průběhu 19. století byla podoba zříceniny formována velkými destrukcemi zhruba do dnešní podoby. (Durdík, 2011, s. 287)

Popis

Zdrojem informací pro tvorbu modelu byl jednak stavebně historický průzkum (Muk a Novosadová, 1976) a práce Dobroslavy Menclové (Menclová, 1956; Menclová, 1976b) a Tomáše Durdíka (Durdík, 2005, s. 146-148; Durdík, 2008, s. 189-191; Durdík, 2011, s. 287-289).  

Před vlastním dvojdílným jádrem na nepříliš výhodně situované, dobře přístupné ostrožně, bývalo předhradí s běžným hospodářským provozem. Obranu jádra s obvodovou zástavbou zajišťovala nevysoká parkánová hradba, ohrazení prvého nádvoří s čtverhrannou věžovitou, do obrysu hradu zataženou branou a věž v čele zadní části jádra. Potlačení obranné funkce celého hradu dokládají velká obdélná okna, prolamující venkovní fasády již v úrovni přízemí. Pouze sklepy mají úzké střílnovité průduchy. Do stísněného prostoru prvého nádvoří se vstupovalo po padacím mostě věžovitou branou. Obranu ohrazení této části hradu umožňoval kromě jedné střílny při bráně pouze ochoz. Celá nevelká prostora nebyla zastavěna. Zasahovala do ní věž, obsahovala studnu a přístup k brance do parkánu, prolomené v zesílené obvodové zdi. Na bezpečnost se dbalo velmi málo, neboť sklepy zadní části hradu byly přístupny přímo z prvého nádvoří širokým schodištěm, jehož portál se nacházel vedle brány vedoucí na druhé nádvoří (Durdík, 2011, s. 287).

Hlavní obrannou stavbou zadní části i celého jádra byla protáhle polookrouhlá věž v čele. Vzhledem k tomu, že nepřevyšovala palácová křídla však byla spíše velkou baštou. Zarážející je u ní nedostatek otvorů – kobku v obou patrech osvětlovalo pouze jediné úzké obdélné okénko. Protože věž musela poskytovat alespoň minimální možnost obrany, musíme u ní, stejně jako u obytných křídel, předpokládat další roubené či hrázděné obranné patro či polopatro. Do zhruba obdélného nádvoří zadní části hradu, která zaujímala tři čtvrtiny plochy jádra, se vstupovalo branou na koso vklíněnou mezi věž a západní křídlo. Pravidelné nádvoří, sevřené fasádami tří stejně vysokých obytných křídel a rovnou zadní stranou věže, která se v pohledu z této strany vůbec neuplatňovala, obíhaly v obou patrech pavlače spojující všechny místnosti včetně kobek ve věži. Trojkřídlý palác měl předpokládané obranné polopatro (Durdík, 2011, s. 288).

Setkáváme se tu s pestrým rejstříkem protikladů mezi nepravidelností půdorysu místnosti a nečekanou aplikací pravidelného klenebního obrazce, typických pro architekturu václavské dvorské huti. Její práci nejlépe dokládá hradní kaple v prvém patře, v níž sloužíval mše Mistr Jan Hus. Tvořila ji loď lichoběžníkového půdorysu s arkýřovým presbytářem umístěným příčně mimo její osu. Loď osvětlovalo jediné obdélné okno se sedátky ve výklenku, tedy okno zcela profánního typu. Zaklenuta byla dvěma poli křížových kleneb, ponechávajícími při kratších stranách trojúhelné, žebry nečleněné klenební úseky. Tomuto vcelku nelogickému řešení odpovídalo i umístění detailů. Presbytář procházel obvodovou zdí šikmo, takže navenek mu jedna stěna závěru s oknem chyběla. Mezi pravidelnou klenbou závěru a triumfálním obloukem, který odděloval presbytář od lodě, zůstal opět žebry nečleněný, tentokrát lichoběžný úsek valené klenby (Durdík, 2011, s. 288).