Autoři modelu: Vojtěch Dvořák, Anna Hvězdová
Rozměry modelu: cca 14cm x 20cm, výška 28cm
Poloha: Praha – Vyšehrad, V Pevnosti 9/3
Status: součást Národní kulturní památky, zbytky kostela ukryty v náspu opevnění
Autoři modelu: Vojtěch Dvořák, Anna Hvězdová
Rozměry modelu: cca 16cm x 43cm, výška 52cm
Poloha: Praha 2 – Nové Město, v areálu mezi ulicemi Kateřinská, Ke Karlovu, Viničná
Status: Dochovala se pouze věž v průčelí
Do kláštera augustiniánek obutých poustevnic u sv. Kateřiny položeným mezi Slovany a Karlovem byl v roce 1355 uveden konvent z Bavorska. Klášter byl zaslíben patronce Karla IV. za záchranu v nebezpečných situacích v Itálii. Gotická stavba z let 1355-67, upravovaná v letech 1512, 1603 a 1678, byla zásadním způsobem rozšířena do roce 1741 podle návrhu Kiliána Ignáce Dietzenhofera z roku 1737.
Založení kostela a ženského kláštera řehole sv. Augustina souvisí se vznikem Nového Města pražského a také s představou Karla IV., podle níž zvítězil u San Felice (1332) a v Pise zásluhou přímluvy sv. Kateřiny. K založení nového chrámu došlo r. 1355, údajně v místě bitvy mezi Přemyslovci (1179) a v roce 1367 byl klášter s kostelem vysvěcen. Kostel byl údajně poškozen za husitských bouří, ale roku 1439 již opět sloužil obnovenému klášteru. Klášter byl v roce 1565 převeden do péče malostranského mužského kláštera augustiniánů poustevníků u sv. Tomáše. Velká barokní obnova, snad podle projektu Františka Maxmiliána Kaňky, začala 1718 novostavbou konventu. Novostavba kostela, která ze starého chrámu zachovávala starší průčelí gotického chrámu včetně pozoruhodné věže, část obvodových stěn a částečně respektovala i půdorys, byla zahájena 1737 za přítomnosti architekta chrámu, Kiliána Ignáce Dietzenhofera. Vnitřní prostor byl rozšířen bočními okrouhlými rizality.
Pravoslavný původně gotický barokizovaný kostel, který býval součástí kláštera augustiniánek. Dnešní podoba kostela pochází z doby po přestavbě roku 1741, z původně gotického chrámu se dochovala jen štíhlá věž v průčelí.
Přesnou podobu středověkého kostela a kláštera neznáme, neboť jediná součást stavby, která se do dnešních dnů zachovala, je štíhlá gotická věž v západním průčelí kostela. Podobu gotického klášterního chrámu však můžeme rekonstruovat na základě archeologického průzkumu. Jednalo se o jednolodní kostel (jak bylo u ženských řeholních řádů obvyklé) s pěti klenebními poli křížové klenby a nehlubokým presbytářem se závěrem na půdorysu pěti stran osmiúhelníku. Kostel byl patrně v mnohém podobný dalším současně budovaným sakrálním stavbám v blízkém okolí, především rovněž jednolodnímu kapitulnímu kostelu sv. Apolináře. Dodnes výrazným společným rysem s kostelem sv. Apolináře a kostelem Panny Marie Na Trávníčku je podobné utváření věží se štíhlými oktogonálními horními patry. Středověký klášter se zřejmě nacházel na severní straně od kostela, stejně jako pozdější budovy barokní, ale jeho podobu neznáme a až na fragmenty základových zdí a zasypaných gotických sklepů se z něj do dneška nic nezachovalo.
Dominantní postavení v průčelí kostela zaujímá štíhlá věž původní gotické stavby, která až do výše 3. patra probíhá na čtvercovém půdorysu, jež se v horních dvou patrech mění na oktogonální. Spodní část překrývá portikus z období před rokem 1740, kdy byla postavena sousední zvonice. Věž má ve vyšším patře fragment štíhlého gotického okna, stejně jako v oktogonálních patrech. Horní patro sloužilo jako zvonice, otevírá se tak okny do všech osmi stran. Fasády kostela vedle střední věže byly několikrát novodobě upraveny, po pravé straně i zvýšeny. Pouze torzo staršího řešení je znatelné v půdním prostoru. Boční fasády a závěr kostela již plně patři Dienzenhoferovu návrhu.
Literatura
BAŤKOVÁ, Růžena, 1998. Umělecké památky Prahy 2. – Nové Město, Vyšehrad. Vyd. 1. Praha: Academia. ISBN 80-200-0627-3. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:43ccbb20-8f3b-11e3-bd09-005056827e51.
KAŠPAR, Vojtěch, 2009. Teze přednášky „Archeologie Nového Města pražského“. online. Plzeň. Dostupné z: https://www.archaiapraha.cz/praha-cs/?acc=download&file=6. [cit. 2023-09-01].
HORYNA, Mojmír, 2008. Kostel sv. Kateřiny na Novém Městě pražském. Vyd. 1. Praha: Karolinum. ISBN 978-80-246-1487-8. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:4e23af10-5c72-11ea-afb4-005056827e51.
KALINA, Pavel a KOŤÁTKO, Jiří, 2004. Praha 1310-1419: kapitoly o vrcholné gotice. 1. vyd. Praha: Libri. ISBN 80-7277-161-2. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:9d110990-fa61-11e6-8830-005056827e51.
PLATOVSKÁ, Marie (ed.), 2011. Slavné stavby Prahy 2. 1. vyd. v jazyce českém. Slavné stavby. Praha: Foibos Books ve spolupráci s Foibos, Foibos Bohemia a Městskou částí Praha 2. ISBN 978-80-87073-35-3. Dostupné také z: https://www.digitalniknihovna.cz/mlp/uuid/uuid:718fe710-5a3c-11e2-b059-0030487be43a.
Autoři modelu: Vojtěch Dvořák, Jiří Wolfschläger
Rozměry modelu: cca 16cm x 28cm, výška 58cm
Poloha: Praha 2 – Nové Město, roh Plavecké a Vyšehradské ulice (dnes dům čp. 1355 s restaurací U tří bojovníků)
Status: Nedochoval se
Dávno zaniklý kostel zasvěcený sv. Vojtěchu stál pravděpodobně v místě nároží Plavecké a Vyšehradské ulice již před rokem 1230 a i když nebyl veliký, je roku 1351 uváděn jako farní. Když byl později postaven v Jirchářích nový kostel, zasvěcený témuž patronovi, začalo se zdejšímu svatostánku říkat kostel svatého Vojtěcha Menšího. Jeho původní podoba je pravděpodobně zachycena na nejstarší vedutě Prahy z latinské ilustrované kroniky Liber Chronicarum autora Hartmana Schedela, vydané roku 1493, kde je zobrazen v oblasti Podskalí vlevo od studně s vahadlem.[1] Při husitských bouřích v roce 1420 byl kostel poničen požárem, ale záhy byl obnoven a mše se zde sloužily pod obojí způsobou (Čechura, 2012, s. 344; Hoffmann, 2015).
Za útoků Pražanů na Vyšehrad, který bránila královská posádka, byl vypálen roku 1420. Zdá se, že dlouho potom ležel v sutinách, protože roku 1523 opět se při něm uvádí farář Pavel, člen kališnické konzistoře, po němž následovali jiní, pokud je nevystřídali luteránští kněží.
Po bělohorské bitvě se u císaře Ferdinanda II. o tento kostelík přihlásil převor ambrosiánů P. Alexius, ale že byl rodem Vlach a neznalý českého jazyka, podskalští osadníci žádali o jiného kněze, jenž by jim mohl kázat v otcovském jazyku. P. Alexius se zřekl fary a odešel k vojsku za polního kazatele. Žel že o duchovní správu při kostelíčku sv. Vojtěcha nemohlo být ani potom náležitě postaráno pro veliký nedostatek katolického kněžstva. Služby boží měli v něm sloužit mnichové z kláštera Na Slovanech. Až později přece sem byl dosazen světský kněz, ale po jeho smrti (†1640) kostelík zase osiřel, byv přivtělen ke kostelu sv. Vojtěcha Většího v Jirchářích. Od těch dob byly tu služby boží konány jen o některých svátcích, a to ještě nepravidelně. Podskalští však velice lnuli k svému kostelíku, který roku 1712 opravili, pořídivše si dva nové oltáře zasvěcené Panně Marii a sv. Josefu. (Košnář a Kabíček, Royt, 1992, s. 101-105)
Zanikl po roce 1791, kdy ho ještě zobrazuje Hergetův plán z roku 1791 a naopak na plánu z roku 1816 od Josefa Jüttnera je již pouze ohrazený areál bez kostela.
V. Lorenc tento kostel uvádí jako kostel sv. Ondřeje vPodskalí (Lorenc, 1973, s. 128a).
Tento jednolodní podskalský kostel měl nejspíše dvě klenební pole a podobně jako ostatní novoměstské zmiňované kostely polygonální závěr. Mezi okny s kružbou byly jednou odstupňované opěráky, armované pískovcovými kvádry. K západnímu průčelí přisazena hranolová věž, která se v průběhu měnila v osmibokou nástavbu (Lorenc, 1973, s. 128a).
[1] Dostupné z: http://www.vltavan-praha.cz/2015/06/nejstarsi-vyobrazeni-podskali
Autoři modelu: Vojtěch Dvořák, Eva Cahynová, Daniel Chvalina
Rozměry modelu: cca 75cm x 90cm, výška 40cm
Poloha: Lauf an der Pegnitz blízko německého Norimberku
Status: Kulturní památka
Hrad Lauf německy Wenzelsburg či Wenzelschloss leží v obci Lauf an der Pegnitz blízko německého Norimberku na Říšské cestě mezi Prahou a Norimberkem. Hrad Lauf byl postaven na místě úředního sídla z 12. století. První zmínka o něm pochází z roku 1243. Druhý hrad, jehož hlavní části se dochovaly dodnes, pochází z doby císaře Karla IV, který jej nechal jako český král v letech 1357 až 1360 kompletně přestavět. Hrad je v bezprostředním sousedství městečka, a to v oproti němu nižší poloze na ostrově na řece Pegnitz, jejíž ramena ho obtékají ze všech stran. Jeho půdorys má blízko ke tvaru trojúhelníka[1]. Karel IV. získal nejen podstatnou část území v Horní Falci (tyto majetky byly věno Anny Falcké, která 1353 umírá), ale také další města a hrady. Mezi ně patřilo i město Lauf se zříceninou hradu na ostrově Pegnitz, čímž se Karel IV. přiblížil svému cíli posunout hranice Koruny české na západ k branám Norimberka. Lauf měl pro Karla IV. velký strategický význam. Nechal hrad Lauf rozšířit a učinil z něj císařskou rezidenci, která sloužila jako výchozí bod pro císařovy cesty do říše a jako místo návratu na vlastní území. V letech 1360 až 1366 císař Lauf několikrát navštívil. U příležitosti císařského sněmu v Norimberku v roce 1361 se na hradě Lauf údajně sešla řada delegátů z celé říše. Toto reprezentativní využití však trvalo jen několik let, v roce 1373 postoupil velkou část Nových Čech včetně Laufu[2] (Šícha, Fajt, 2016).
Hrad stojí na ostrově v řece Pegnitz. Dvoukřídlý palác se rozkládá v severovýchodním rohu a naproti němu stojí věž jako západní zakončení vnějších hradeb, které se sbíhají v ostrém úhlu. Mohutné hradby hlavního hradu mají opukové zdivo s pečlivě opracovanými spárami.
Do každé ze severních a jižních obranných zdí byla vsazena brána. Jižní brána byla obzvláště propracovaná. Je v obrané věži vystupující z čela hradby, kdysi nazývané „Wenntzelsthurm“, jejíž čelní fasádu zdobí postava svatého Václava a český erb s reliéfem dvouocasého českého lva. Před ní je brána s padacím mostem a portálem, lemovaná hradbami a cimbuřím.
V přízemí jsou tři portálové otvory do velké místnosti s křížovou žebrovou klenbou a (na východě) středovým sloupem. Účelem bylo prostor pro koně, vozy, služebnictvo atd.
První patro bylo v době císaře Karla na rozdíl od dneška přístupné pouze po úzkém točitém schodišti, které bylo snadno ubránitelné. Nachází se v něm Císařský sál, Panský pokoj a Erbovní sál, který je dominantou hradu se znakovou galerií, objevenou v roce 1934. Nachází se zde 112 erbů českého království, které tvoří nejvýznamnější heraldickou galerii obsahující nejen české a moravské erby. Je to nejvzácnější sbírka české a moravské heraldiky. Vesměs se soudí, že vznik této výzdoby spadá patrně do doby okolo roku 1361, kdy se v blízkém Norimberku Karlovi narodil syn a dědic Václav (Růžek, 1988).
Interiér hradu má propracované architektonické formy. Jsou zde dva klenuté sály, jeden nad druhým, v pěti polích a v prvním patře další dvě místnosti uzavřené valenými klenbami. V literatuře se předpokládá, že císař poslal na Lauf své české stavitele (rod Parléřů), aby Lauf rozšířili po vzoru jeho českých hradů[3] (Bobková, 2004).
[1] Dostupné z: http://kralovskedilo.ktf.cuni.cz/lokality/Lauf-%E2%80%93-hrad
[2] Dostupné z: https://altstadtfreunde-lauf.de/de/2-sehenswuerdigkeiten/2g-wenzelsburg
[3] Dostupné z: https://altstadtfreunde-lauf.de/de/2-sehenswuerdigkeiten/2g-wenzelsburg
Autoři modelu: Vojtěch Dvořák, Thi Thao Vo, Jan Pejskar
Rozměry modelu: cca 30cm x 24cm, výška 12cm
Poloha: Praha – Vyšehrad, K rotundě
Status: součást Národní kulturní památky, z velké části nedochovaná
Trojlodní bazilika sv. Vavřince byla založena knížetem Vratislavem koncem 70. nebo počátkem 80. let 11. století v dominantní poloze při jižním okraji vyšehradské skály a v těsném kontaktu s hradní akropolí. Od ní ji odděloval příkop, probíhající před západním průčelím baziliky (Nechvátal, 2004; Nechvátal, 2009; Moucha et al., 2015).
Prvou stavbou v tomto prostoru byla ale velkoryse koncipovaná centrála s pravoúhlou lodí a třemi půlkruhovitými apsidami (trikoncha). Půdorys trikonchy mohl být rekonstruován ale až na základě revizního (2011) a následného badatelského výzkumu (2014). Uvedený typ sakrální stavby je v našem prostředí pro dané období bez analogií, vymyká se i svými rozměry (podélná osa minimálně 25 m) (Boháčová a Nechvátal, 2014; Illáš, 2015).
Základy baziliky pocházejí z druhé poloviny 11. stol. Kostel byl vybudován jako trojlodní bazilika, s příčnou lodí širší než trojlodí[1] a oproti kapitulní bazilice, zasvěcené sv. Petru byla stavbou prostší (jednochórovou s příčnou lodí) a drobnější (délka 23,5, šíře 17 metrů). Kostel, zbudovaný z typických nízkých hrubě opracovaných opukových kvádříků, byl vybaven honosnou reliéfní dlažbou z pálené hlíny. (Boháčová a Nechvátal, 2014)
[1] Dostupné z: https://pamatkovykatalog.cz/zaklady-kostela-sv-vavrince-7810381
Autoři modelu: Vojtěch Dvořák, Kateřina Benešová, Gabriela Černá, Jakub Trčka
Rozměry modelu: cca 13cm x 25cm, výška 40cm
Poloha: Praha 2 – Nové Město, Na Slupi čp. 450/4
Status: část kulturní památky
Na území nově založeného Nového Města se při starší kapli Panny Marie v době Karla IV. usídlil nově příchozí žebravý řád servitů. Již tehdy se kapli říkalo Na trávníčku z toho důvodu, že kolem se rozkládaly zelené louky. Toto pojmenování převzal i nový kostel, který spolu s klášterem servité začali stavět na jaře roku 1360. Po dvaceti letech byl dokončen v dnešní ulici Na Slupi kostel Zvěstování Panny Marie (Líbal, 1948). Během husitských válek byl kostel s klášterem zasažen nepokoji, mniši byli vyhnáni a kostel byl využit husity jako základna z niž husité kanóny ostřelovali Vyšehradské opevnění. Po skončení husitských válek se servité do kláštera vrátili a za pomoci finančních příspěvků různých donátorů kostel roku 1480 opravili (Líbal, 1948).
V pobělohorském období areál nadále spadal pod správu kostela na Karlově, čas byl snad kostel Zvěstování Panny Marie karlovskému kostelu darován, roku 1626 jej ale díky silnému vlivu ve Vídni servité získali zpět a správu nově vykonával servitský klášter při kostele sv. Michala na Starém Městě. Potřebné opravy kláštera po třicetileté válce proběhly až v 60. letech 17. století. Interiér byl nově vybaven roku 1732, kdy byl zřízen nový hlavní oltář, přepážka a mramorová podlaha (Baťková, 1998, s. 151).
Roku 1757 byl kostel znovu poškozen během sedmileté války. V následujícím období osvícenství nastaly pro servitský řád těžké časy. Roku 1783 byl servitský klášter Na trávníčku sloučen s klášterem při sv. Michalu na Starém Městě, kostel Na trávníčku byl odsvěcen a zvětšen a roku 1786 byl řád v Praze definitivně zrušen (Poche, 1983, s. 233-239).
Od roku 1856 klášter využíval kateřinský ústav choromyslných a kostel byl znovu vysvěcen a z darů věřících opraven v novogotickém stylu podle návrhu architekta Bernharda Gruebera. Provoz kostela byl zprvu ústavní, později veřejný, ale v 80. letech 20. století byl uzavřen. Po roce 1995 začal být užíván pravoslavnou církví jako chrám Zvěstování přesvaté Bohorodice (Líbal, 1948).
Zvenčí má kostel gotickou formu období 14. století. Jednolodní hmotě kostela dominuje štíhlá, 38 metrů vysoká, věž západního průčelí na čtvercovém půdorysu, který se ve vyšších partiích mění na oktogonální. Věž má mezi všemi pražskými věžemi největším odklon od svislice, který činí 63 cm směrem do ulice Na Slupi (Kalina a Koťátko, 2004, s. 132). Čtvercově založená loď kostela je zakončena polygonálním orientovaným presbytářem. Vnější omítka byla pod vedením Františka Schlaffera mezi lety 1914 a 1916 otlučena a nahrazena režným zdivem. Klášterní budova je do dnešní doby silně ovlivněna puristickou přestavbou architekta Gruebera (1874, s. 94).
Juraj Žáry uvádí kostel Panny Marie Na trávníčku ve spojitosti se symbolickým významem, kdy středová podpora v kostele symbolizovala rajský strom, přičemž tento symbol mohl být podle něho spojován i s Pannou Marií (Žáry, 1986, s. 73-74). Kostel Na Slupi je jeden z pěti novoměstských kostelů, založených Karlem IV., tvořící pravidelný kříž (Lorenc, 1973, s. 122).