Autoři modelu: Vojtěch Dvořák, Jiří Trnka

Rozměry modelu: cca 26cm x 60cm, výška 55cm

Poloha: Praha 2 – Nové Město, Karlovo náměstí čp. 1/22

Status: Národní kulturní památka

Historie

Velká povodeň z roku 1342 pobořila románský most Juditin. Řadu let nahrazovalo jeho funkci dřevěné provizórium. Karel rozhodl zbudovat nový most, jehož základní kámen byl položen v roce 1357. Výstavba Staroměstské mostecké věže začala krátce po položení základního kamene mostu. Přízemí bylo dokončeno po roce 1373, patro kolem roku 1378. Kamenný ochoz byl vybudován někdy po roce 1515. Věž byla poškozena po obléhání roku 1648 a po bouřích roku 1848.[1] Sochy na mostě pocházejí z let 1683–1938[2] (Kalina a Koťátko, 2004, s. 56-61; Šefců a Cílek, 2010; Státníková et al., 2013).

Popis

Karlův most je napjat přes řeku takřka v jedné přímce, o něco jižněji než most Juditin. Nový most byl nejen o 2,5 metru širší, ale především o 4-5 metrů vyšší než jeho románský předchůdce. Jeho úroveň se vyrovnala jednak s hrozbou povodní, jednak se zvýšením staroměstského terénu. Mohutné půlkruhové oblouky mostu, obložené tesanými pískovcovými kvádry, byly značně širší než u mostu románského. Na místě jeho jednadvaceti oblouků má jich gotický most pouze šestnáct. Masívní pilíře jsou na obou stranách dvojboce zaostřeny. Most byl dokončen na počátku 15. století. (Poche, 1983, s. 283-286)

Nad prvním mostním pilířem vyrůstá Staroměstská mostecká věž, dílo Petra Parléře, nejskvělejší brána gotické Evropy. Ze dvou bohatě pročleněných průčelí věže zbývá dnes nedotčeno pouze východní, obrácené do Křižovnického náměstí. Západní průčelí bylo částečně zničeno po polovině 17. století, po těžkém poškození za bojů o Prahu v roce 1648. Nezachovaná výzdoba západního průčelí mostecké věže se sochou Spravedlnosti je zachycena na několika grafikách, na vedutě J. Kozla a M. Peterleho z roku 1562, na kresbě J. Heintze v Bavorském státním archivu v Neuburgu, na anonymním letáku z roku 1621 a na ilustraci díla S. Scherertze, Valle Pragense, z roku 1623 (Vítovský, 1994).

Průčelí věže rozdělují římsy do tří pater. Dolní vykrajuje takřka v celé šíři lomená arkáda s vnější archivoltou, posázenou kraby a s kytkou ve vrcholu. Pod mezipatrovou římsou jsou osazeny znaky zemí českého státu z doby výstavby mostu. Výtvarné těžiště průčelí se soustřeďuje do druhého patra s fiálami na nárožích i po stranách širší střední části, uzavřené půlkruhovým lichým obloukem a rámované vimperkem, jehož kytka prostupuje do mezipatrové římsy. Uprostřed se rozvíjí hlavní děj. Na reliéfu dvojice mostních oblouků stojí socha patrona nového mostu sv. Víta, po jeho stranách sedí vlevo značně již stařecký Karel IV. a vpravo mladistvý Václav IV. Plochu nejvyššího patra rozděluje panelování na úzké svislé pruhy, do nichž jsou vepsány lomené obloučky vrcholící kytkami. Dvojice středních obloučků rámují výklenky se sochami sv. Vojtěcha a sv. Zikmunda. Horní patro věže doplňují nárožní věžičky, spočívající na hlavicích příporek a odlehčené dole sloupkovou arkaturou. Mezi věžičkami probíhá cimbuří, zakrývající patu původní valbové střechy. K jižnímu boku věže se připojuje hranol šnekového schodiště. S výtvarným zjevem průčelí soutěží Parléřova síťová klenba vysokého vzdušného průjezdu, tvořená systémem protilehlých, vzájemně propojovaných a obráceně prokládaných trojpaprsků. Vyžlabená klenební žebra se v patkách přetínají, v jejich stycích nebyly užity svorníky. Klenba Staroměstské mostecké věže představuje vývojový předstupeň klenby svatovítského chóru. Skvělý projev Parléřova tvůrčího génia nastoupil záhy vítěznou cestu pozdně gotickou Evropou. Jedinečná klenba průjezdu byla provedena po roce 1373, mostecká věž byla dokončena někdy před rokem 1380 (Poche, 1983, s. 283-286).

Důkladně provedený ikonografický rozbor výtvarného řešení gotické Staroměstské mostecké věže bere v úvahu i ostatní významné stavby Karlovy doby. Zasvěcuje do širších významových souvislostí na základě podrobné znalosti umění a historie. R. Chadraba rozpoznává prvky starověké, byzantské i orientální tradice a dokazuje smysl jejich použití (Chadraba, 1971) a arch. J. Švastal prezentuje geometrický systém východního průčelí Staroměstské mostecké věže (Chadraba, 1991).

[1] Dostupné z: https://pamatkovykatalog.cz/staromestska-mostecka-vez-13006821

[2] Dostupné z: https://pamatkovykatalog.cz/karluv-most-13006604

Autoři modelu: Vojtěch Dvořák, Ivan Tsybin

Rozměry modelu: cca 50cm x 60cm, výška 43cm

Poloha: Praha 2 – Nové Město, uprostřed Karlovo náměstí v ose ulice Ječná

Status: Nedochovala se

Historie

Gotická kaple ke cti Nejsvětějšího (Božího) Těla a Krve Páně a Panny Marie a sv. Felixe a Adaucta uprostřed Velkého tržiště, pozdějšího Dobytčího trhu, dnes Karlova náměstí byla postavena v letech 1382 až 1393 podle plánů Petra Parléře a řadí se mezi nejvýznamnější sakrální objekty. Kaple měla zaujmout místo v sousedství dřevěné věže, v níž byly každoročně nejspíše již od sklonku 50. let 14. století u příležitosti dne svátostí ukazovány poutníkům nejcennější ostatky Utrpení Páně a s nimi spojené říšské korunovační klenoty a jiné svátostiny, náležející ke korunovačnímu pokladu císaře Karla IV. (Baťková, 1998, s. 87). Umístění stavby uprostřed tržiště v ose Ječné ulice bylo určeno již při zakládání Nového Města a Dobytčího trhu (Karlova náměstí). Dřevěná provizorní věž byla umístěna mimo vlastní střed náměstí a fungovala několik let po dobu výstavby konečné kaple (Lorenc, 1973, s. 155).

Kaple Božího Těla je úzce spjata s Karlovou snahou o založení hlavního města říše římské a existencí nezanedbatelného počtu poutníků ve středověké Praze. Nález poutního odznaku odkazuje na tradici velikonočních poutí k vystaveným korunovačním klenotům a relikviím. Karel IV. byl velkým sběratelem svatých ostatků, protože se věřilo, že Ježíš sestoupí tam, kde jich bude nejvíce. Kdekoliv byl, vyžádal si třeba článek prstu místního světce a dovezl ho do Prahy (Kašpar, 2009).

Až v průběhu vrcholného středověku a raného novověku vznikl u kaple hřbitovní areál (15. – 18. století), který od prostoru náměstí oddělovala ohradní zeď. V okolí kaple byly nalezeny středověké objekty (14. – 15. století), ale zanikly v době existence kaple. V době existence kaple Božího Těla se vně jejího areálu nalézal veřejný prostor náměstí, který se vyvíjel zcela jinak. Výzkum dokládá dlouhodobě nesoudržný a celkově nezpevňovaný terén náměstí až hluboko do novověku. Demolice kaple proběhla kolem roku 1790 a dochovaný obrys výkopů v místech odkryvu věrně kopíruje původní půdorysnou stopu obvodového zdiva staveb. Tento nález základových výkopů byl možný i z důvodu navýšení terénu v tomto místě při úpravě celého prostoru středu náměstí po roce 1791 a dokumentuje to i podobu před parkovou úpravou (Halama, 2013; Hrdina, 2013; Podliska, 2013).

Popis

Od zboření kaple vzniklo několik pokusů o její rekonstrukci. Většina těchto pokusů však nezohlednila několik málo dochovaných faktů o podobě a tvaru kaple. Zajímavé je, jak se vyobrazení kaple v různých dobách od sebe výrazně odlišuje, což ukazuje jejich vzájemném srovnání. (Obrázek 73)

Kaple byla projektována jako centrální objekt s vysokou věží a její rekonstrukce se liší v závislosti na interpretaci obrazových svědectví 16. – 18. století. Podoba kaple je zachycena na řadě vedut, kdy je potřeba při analýze rozlišovat přesnost jejich zobrazení a podle toho určit, které zobrazení má největší vypovídací hodnotu. Za velmi věrohodné zobrazení se dá považovat kresba části Nového Města pražského od Philipa van den Bosscheho asi z roku 1605, která sloužila jako podklad či příprava pro velké panorama Prahy z roku 1606 vyryté Jiljím Sadelerem (Uličný, 2020b, s. 76). Starší zobrazení a pohledy na kapli jsou na Peterleho panoramatu z roku 1562 a schematicky je kaple na vedutě Prahy z roku 1536. Vzhled kaple se průběhu staletí v zásadě neměnil, takže zobrazení kaple od P. Bosche lze vzít jako hlavní pramen. V roce 1948 si tento pramen jako výchozí zvolil V. Mencl (Mencl, 1948a, s. 126) a jeho rekonstrukce se nyní jeví jako ta správná.   

V minulosti byly prezentovány i jiné alternativy podoby. Podoba a možný odraz architektonického řešení novoměstské kaple Božího Těla a Krve je zachycen na Picím rohu Václava IV. (Stančík, 2015; Stančík, 2017) a to v podobě symetrické stavby s osmi stejně velkými pravoúhle ukončenými rameny, což vedlo k variantě rekonstrukce od V. Lorence (Lorenc, 1973, s. 144 a 174)

Vilém Lorenc ve svých pracích v letech 1953 a 1973 zveřejnil názor, že půdorys jižní části města kolem Dobytčího trhu byl po založení Karlem IV. vyměřen podle vzoru města Jeruzaléma. Argumentem pro to mu byla hlavně poloha centrální kaple Božího Těla uprostřed trhu, která mu připomínala umístění Chrámu Skály, ve středověku nazývaného Chrám Páně, na jeruzalémské akropoli (Uličný, 2020b). Srovnával délky jeruzalémských ulic s novoměstskými a nacházel mezi nimi údajně velké shody (Lorenc, 1959, s. 19-20; Lorenc, 1973, s. 51-54). Brzy ho doplnil V. Kotrba, tím, že nedaleký klášter božehrobců, stojící mezi náměstím a řekou, mohl v této koncepci představovat Chrám Božího hrobu (Kotrba, 1975, s. 60). Vilém Lorenc vycházel z půdorysu kaple v Hergetově plánu Prahy (krátce před 1791) a pojal ji jako “centrálu s věncem osmi čtvercových kaplí svírajících vzájemně úhel 45 stupňů” o průměru 33 m. Kapli obepínala zeď se čtyřmi protilehlými vstupy. Hlavní byl ze západní strany od zderazského kláštera (Lorenc, 1973, s. 51). Výškové řešení je hypotéza odrážející i pravděpodobnou příbuznost s kostelem Panny Marie v Trevíru (Šefců, 2010b; Uličný, 2020b).

Zpracování podoby nejpravděpodobnější varianty probíhalo tak, že se nejdříve digitalizovali podklady, jednak pravděpodobná půdorysná rekonstrukce, vycházející i z archeologického výzkumu a nálezu jednoho nároží kaple (Podliska, 2013).  Prezentovaná rekonstrukce respektuje všechny dostupné prameny. Digitální rekonstrukce a fyzické modely 1:500 a 1:100 vycházejí z výše popsané možné podoby kaple dle Václava Mencla[1] (1948a, s. 123) s úpravami podle Ondřeje Šefců (Šefců, 2010b). V digitálním i fyzickém modelu s okolním kontextem je znázorněná i pravděpodobná poloha Ostatkové věže jihozápadně od kaple.

[1] Menclově rekonstrukci je blízko plán od E. Bachmanna, který předpokládal, že půdorys novoměstské kaple vychází z kostela Panny Marie v Trevíru, u něj je kompozice založena na půdorysu řeckého kříže, s páry kaplí diagonálně vloženými mezi jeho ramena. (Uličný, 2020b)

Autoři modelu: Vojtěch Dvořák, Klára Kukačová, David Kindl

Rozměry modelu: cca 30cm x 120cm, výška 42cm

Poloha: Praha – Vyšehrad, K rotundě

Status: součást Národní kulturní památky, z velké části nedochovaná

Historie

Bazilika sv. Petra (od 12. století bazilika sv. Petra a Pavla) byla založena knížetem Vratislavem II. okolo roku 1070 jako kapitulní chrám. Prošla složitým stavebním vývojem, jehož doklady jsou dnes z velké části skryty pod úrovní terénu hřbitova východně novogotické pseudobaziliky, a zčásti pojaty i do jejího zdiva. Archeologickými výzkumy baziliky sv. Petra a Pavla na Vyšehradě byly zjištěny dvě románské etapy – první z doby založení kostela kolem r. 1070, druhá z období před rokem 1129, za jeho syna Soběslava I. Prvou stavbou byla trojlodní dvouchórová bazilika s kryptou (o rozměrech 53 × 17 m). Chrám byl určen jako místo posledního odpočinku zakladatele kapituly Vratislava II. a členů jeho rodu. Zdivo románské baziliky je dochováno ve značné části půdorysu stojící stavby (zejména pokud jde o hlavní a jižní loď). Západní chór je dochován přímo pod podlahou kněžiště dnešního kostela (Nechvátal, 2004; Moucha et al., 2015).

Zcela novou představu o vývoji stavby ve 14. století vnesl nečekaný objev základů zaniklého dlouhého gotického chóru, na jehož výstavbě měli podíl děkan Držislav a matka Karla IV., poslední přemyslovská královna Eliška Přemyslovna. Další dvě stavební etapy byly tedy gotické, kdy první začala po roce 1249 a trvala do počátku 14. století. Kapitulní komplex se gotickou přestavbou koncem 14. a počátkem 15. století stal s délkou 110 metrů největší sakrální stavba v Praze. Počátkem druhé gotické stavební etapy v roce 1369 došlo z podnětu císaře Karla IV. k další přestavbě chrámu, při níž vzniklo trojlodí s krátkým presbytářem, bočními kaplemi a s předsíní. Dokončení prvotního záměru však zabránilo propuknutí husitských válek. V 2. polovině 16. století byla zaklenuta hlavní loď. V letech 1707–1729 proběhla barokní přestavba. Do současné podoby byl chrám přestavěn v novogotickém stylu Josefem Mockerem v letech 1885–1887 a průčelí s věžemi dle návrhu Františka Mikše v letech 1902–1903[1] (Baťková, 1998).

Popis

Původní kostel byl postaven jako velkolepá románská trojlodní bazilika o rozměrech 53 x 17 metrů se dvěma chóry (jedním na východě a jedním na západě). Dva chóry v jednom kostele bylo řešení vyhrazené pro nejvýznamnější stavby; jediným dalším dvouchórovým kostelem v českých zemích byla katedrála svatého Víta na Pražském hradě. Oba presbytáře ve výšce lodí uzavíraly velké půlkruhové apsidy, menší apsidy se nacházely také na východní straně přístavby bočních lodí. Kromě toho byla na konci 13. století na západě vytvořena rozsáhlá krytá jednopatrová předsíň. Na západní straně byly boční lodě uzavřeny rovnými zdmi. V první čtvrtině 14. století byl kostel rozšířen přístavbou dlouhého gotického, trojlodního, polygonálně uzavřeného kněžiště na východní straně, podepřeného zvenčí četnými opěráky, které zpevnily obvodové zdi a umožnily umístit uvnitř hvězdicovou klenbu. Presbytář se nacházel v prodloužení lodi, takže románská apsida východního chóru musela být zbořena. V západní části kostela, před románským kněžištěm, byla postavena čtyřlodní kaple s rozetami. Za vlády Karla IV. bylo těleso kostela rozšířeno v duchu francouzských gotických katedrál (Toulouse, Narbonne), čímž kostel dosáhl úctyhodné délky 110 metrů (pro srovnání: dokončená katedrála svatého Víta dosahovala délky 124 metrů, ve středověku však byla jen o polovinu menší). Na západní straně pak byly na místě bývalého narthexu vytvořeny čtyři obdélníkové pole lodi, spolu s odpovídajícími čtyřmi čtvercovými poli v severní a jižní lodi a přilehlými obdélníkovými poli bočních kaplí. Všechny byly zaklenuty křížovými žebrovými klenbami. V důsledku nedokončení původních plánů gotické přestavby představoval celý komplex na přelomu 14. a 15. století atypický románsko-gotický soubor staveb (Mencl, 1948, s. 79-87; Líbal, 2001, s. 410; Nechvátal, 2002; Nechvátal, 2004).

[1] Dostupné z: https://pamatkovykatalog.cz/kostel-sv-petra-a-pavla-13034409

Autoři modelu: Vojtěch Dvořák, Eliška Uhlířová, Alice Šindelářová

Rozměry modelu: cca 60cm x 70cm, výška 35cm

Poloha: Praha 1 – Staré Město, Betlémské nám. čp. 169/5, 255/4, 256/5

Status: Národní kulturní památka

Historie

Původní Betlémskou kapli založili v roce 1391 pražští měšťané – kramář Jan Kříž a dvořan Hanuš z Mühlheimu. V zakládací listině z 24. 5. 1391 oba dárci výslovně ustanovili, že kaple má sloužit pro kázání v českém jazyce. Zbudovaná byla v letech 1391–1394. Nejvýznamnější kapitolou v dějinách kaple bylo období po roce 1402, kdy se zdejším kazatelem a správcem stal mistr Jan Hus. Svou funkci si stavba podržela až do sklonku 18. století, kdy došlo k jejím zrušení. Po zjištění vážných statických poruch bylo v roce 1786 dekretem rozhodnuto stavbu zbořit. Na uvolněném místě vyrostl v letech 1836–1837 klasicistní obytný nájemní dům čp. 255 s průčelím do Betlémského náměstí, který zde vydržel až do roku 1948. Současná podoba Betlémská kaple je výsledkem velkorysé stavební obnovy realizované v letech 1950–1954 s využitím z části dochovaných středověkých konstrukcí podle projektu profesora Jaroslava Fragnera (Kubiček, 1960).

Na ploše Betlémského náměstí před průčelím Betlémské kaple stával ve středověku kostel sv. Filipa a Jakuba. Základy kostela byly odhaleny v letech 1948–1949 archeologem Ivanem Borkovským během stavební obnovy Betlémské kaple. Z písemných pramenů se o této stavbě mnoho nedozvídáme. Poprvé je kostel zmíněn až roku 1357 jako farní. Náležel k němu též hřbitov a fara stojící na jižní straně dnešního náměstí. V souvislosti s výstavbou Betlémské kaple po roce 1391 v bezprostředním sousedství došlo k zabrání části hřbitova, který kostel původně obklopoval. Jeho stavba zaniká za nejasných okolností krátce po vypuknutí husitských válek. Poslední písemná zmínka k němu se váže k roku 1419. Po jeho zboření je uvolněné místo využito jako hřbitov příslušející k Betlémské kapli. V roce 1786 v souvislosti se zrušením a zbořením kaple končí i zdejší pohřbívání. Na jeho místě vzniká plocha dnešního náměstí (Kubiček, 1960; Dragoun, 2002a).

Popis

Nepravidelný půdorys Betlémské kaple jasně prozrazuje charakter ryze funkčního prostoru, jenž nebyl ani zaklenut. (Poche, 1983, s. 294) (viz půdorys Obrázek 69) Betlémská kaple nevynikla svými prostými architektonickými detaily, ale svérázným řešením hmotovým i prostorovým. Budova kaple původně vznikla z větší části na zahradě navazující na dvůr Křížova domu, který je v přestavěné podobě dochován v čp. 238 a 239. Nepravidelný půdorys kaple, její osvětlení i organizace vstupů musely být přizpůsobeny situaci staveniště v těsném sousedství starší zástavby a kostela sv. Filipa a Jakuba. Na holém plášti obvodových zdí, bez opěrných pilířů, se vlastně uplatňovala pouze okna. Zcela stroze byl vyřešen i vnitřek. Trámový strop podpírala dvojice pilířů. Z architektonických detailů vyniká naprostou originalitou úzký, půlkruhově zaklenutý portálek na kazatelnu, jehož pravoúhlý rám s vykrojenými horními rohy naznačuje perspektivní sbíhání. S obnovou kaple roku 1954 byl současně upraven i někdejší kazatelský dům, přiléhající k ní po východní straně. V průběhu stavební obnovy kaple došlo k odhalení řady zajímavých archeologických nálezů, které jsou z části připomenuty v jejím v novodobém suterénu. V prostoru překrytém železobetonovým stropem jsou in situ prezentovány odkryté základy dvou pilířů původního trámového stropu kaple a patnáct základů pozdně gotické klenby z 16. století. Původní úroveň podkladu se nalézá přibližně tři metry pod úrovní současné dlažby kaple (Wirth, 1923; Líbal, 1983, s. 294-297; Škoda, 2002; Kalina a Koťátko, 2004, s. 55).

Naše vědomosti o podobě kostela sv. Filipa a Jakuba vycházejí hlavně ze zjištění archeologického výzkumu. Podle dochované dokumentace můžeme jeho nejstarší část rekonstruovat jako prostou románskou stavbu s obdélnou lodí zakončenou půlkruhovou apsidou. Objekt byl vystavěn z nízkých opukových kvádříků. V západní části lodi se nalézala tribuna nesená dvěma sloupy a podklenutá třemi poli křížové klenby. Na základě rozboru stavebních konstrukcí a archeologické situace je vznik kostela datován do průběhu 12. století. V období gotiky prošel přestavbou, při níž byla apsida nahrazena větším polygonálně zakončeným presbytářem. K hlavní lodi byly po stranách přistavěny dvě menší. Jižní z lodí byla mírně zkosená, severní pak v průčelí doplňovala věž zvonice. Jak v interiéru, tak po obvodu kostela se nalézaly desítky hrobů náležející ke kostelnímu hřbitovu. Jeho pozůstatky včetně konstrukcí kostelní stavby jsou dodnes zachovány nehluboko pod současným povrchem náměstí (Tomek, 1865, s. 92; Ekert, 1884, s. 401; Kubiček, 1960).

Jednotlivé detaily Betlémská kaple a kostela sv. Filipa a Jakuba jsem provedl ve spolupráci s Ondřejem Šefců (NPÚ) a s pomocí jeho kresebných návrhů.

Autoři modelu: Vojtěch Dvořák, Šárka a Petr Müllerovi

Rozměry modelu: cca 70cm x 125cm, výška 52cm

Poloha: Praha 2 – Nové Město, oblast křížení ulic Dittrichova a Resslova

Status: kostel sv. Václava na Zderaze je kulturní památka, hrad i původní terén se nedochovaly

Historie

Stavební historii Hrádku na Zderaze a kostelu sv. Václava se věnuje řada prací (Sedláčková, 1946; Holec, 1988, s. 112; Baťková, 1998, s. 163; Durdík, 2005, s. 107; Durdík, 2011, s. 186). Zdrojem je i místopis starého Zderazu od V. Lorence (1966) a obrazových pramenů pak podoba osady Zderaz na dosud známých zobrazeních, které představuje K. Bečková (Bečková, 1998, s. 289-304).

V době výstavby Nového Města vznikly dva nové hrady. Jedním z nich byl hrad zvaný Hrádek Na Zderaze, situovaný na dnes již zaniklé Březské skále pod Karlovým náměstím. Toto sídlo nechal pro sebe vystavět Václav IV. kolem roku 1380 a pobýval zde poprvé v roce 1399. Hrádek zaujal část vnitřní plochy města za cenu celkem výrazného zásahu do stávající urbanistické situace (obdobně byl vložen Králův dvůr) (Durdík, 2007).

Husitské války přestál hrad bez úhony, poté byl využíván městem. V průběhu 16. století zpustl a postupně se měnil na zříceninu. Po roce 1627 byl výrazně přestavěn pro potřeby řádu bosých augustiniánů. V roce 1809 se stal součástí Svatováclavské trestnice. Během pražské asanace v letech 1901–1905 byl zcela zbořen a skála byla odlámána. Do dnešních dnů se tedy dochoval pouze kostel sv. Václava, kdy je nyní oproti okolnímu terénu značně vyvýšen. Jeho historii se věnuje také řada prací (Neumann, 1929; Sommer, 1991; Čadil, 2018). Na místě bývalého hradu je dnes frekventovaná Resslova ulice a bloky domů a Tančící dům.

Popis

Hrady Václava IV., jako právě Hrádek na Zderaze či pražský hrad, Králův dvůr nebo Nový hrad u Kunratic, již od počátku přitahovaly pozornost historiků, a to především jako královské sídlo, jako dějiště pohnuté historie krále Václava IV. (Záruba, 2014).

Hrádek na Zderaze je zobrazen na množství historických pohledů Prahy, ale hlavním obrazovým materiálem pro rekonstrukci bylo nejstarší dochované zobrazení Hrádku na Zderaze – dřevořez ve Světové kronice Hartmana Schedela z roku 1493 (Schedel, Wolgemut, 1493) (Obrázek 41) a Sadelerova veduta Prahy – mědiryt Filipa van den Bosche z roku 1606. (Obrázek 44)

O rekonstrukci se jako první pokusil V. Lorenc (1973) a jeho názory později korigoval T. Durdík (1986). V obou případech se jedná o půdorysné rekonstrukce a ty vychází z vcelku bohatého ikonografického, kartografického i fotografického materiálu, který zachycuje podobu objektu od konce 15. století až do jeho zániku.

V místě románského farního kostelíka osady Zderaz (zmiňovaný v roce 1278) byl v 2. pol. 14. stol. vystavěn nový gotický kostel sv. Václava na Zderaze, jenž pojal do zdiva severozápadního nároží část dochované původní románské věže, která jen nepatrně vyčnívala nad střechu (Sedláčková, 1946, s. 13). Nad dvoulodím, od kterého bylo odsazeno kněžiště, se tyčil sanktusník (Ježek, 1997, s. 31). Kostel v srpnu roku 1420 vyhořel, koncem 16. století byl velmi sešlý, po roce 1586 renesančně a raně-barokně úpraven a v letech 1909–10 a 1929–30 byl nakonec výrazně regotizován[1] (Butta, 2004). Presbytář je starší a má vyšší uměleckou hodnotu než novější hlavní loď, která pochází z roku 1646 a není tak precizně a technicky provedena, ale imponuje svojí rozlohou (Wunsch, 1899, s. 257).

Obdélná dispozice areálu hradu se zkoseným nárožím zřejmě obsahovala dva palácové objekty, dvě čtyřhranné věže, jedna menší a druhá větší obytná, dle dobových popisů až pět pater vysoká) a dvě paralelní dvoupatrová palácová křídla. Věž mohla být zakončena i cimbuřím, to ale není zachyceno na žádném z dochovaných zobrazení Hrádku. Komplex hradu byl částečně obehnán opevněním s parkánem, opevněna byla také rozsáhlá zahrada a honosné sídlo do svého půdorysu zahrnulo také legendární studánku Pučku (Kašpar, 2009, s. 6). Tato stavba se zřejmě stala předlohou pro Hrádek v Kutné Hoře, který stojí dodnes a z kterého lze také odvodit některé skutečnosti (Dvořák, 2018). Nejnověji se rozboru podoby Hrádku na Zderaze věnoval P. Uličný (Uličný, 2023) a podává detailní představu o tomto zcela zaniklém hradním areálu na základě nově identifikované kresby holandského malíře Roelandta Saveryho (1576–1639) z doby kolem roku 1610.

[1] Dostupné z: https://pamatkovykatalog.cz/kostel-sv-vaclava-na-zderaze-18374421