Autoři modelu: Vojtěch Dvořák, Zuzana Marytová, Lucie Chrastilová, Alice Šindelářová

Rozměry modelu: cca 50cm x 100cm, výška 40cm

Poloha: Krakovec, CHKO Křivoklátsko

Status: Kulturní památka

Historie

Stavebníkem hradu, založeného asi roku 1381 a zřejmě dokončeného roku 1383, byl přední milec krále Václava IV. křivoklátský purkrabí Jíra z Roztok, který též od roku 1382 zastával funkci vedoucího královské stavební hutě. V roce 1383 byla svěcena hradní kaple. Od roku 1410 Krakovec držel Jindřich Lefl z Lažan, u nějž zde před svou osudnou cestou do Kostnice pobýval Mistr Jan Hus. Leflové hrad drželi až do roku 1437, poté ho vlastnil husitský hejtman Jan Bleh z Těšnice a od roku 1445 Kolovratové, kteří ho v roce 1548 prodali Lobkovicům. Od konce 15. století nebyl hrad až do lobkovických renesančních úprav příliš udržován. Po roce 1564 se zde střídali různí majitelé. Stavebních úprav se po zpustošení v průběhu třicetileté války dočkal ještě koncem 17. století, kdy díky červené krytině získal i jméno Červený zámek či hrádek. Po požáru roku 1783 zůstal opuštěn a v průběhu 19. století byla podoba zříceniny formována velkými destrukcemi zhruba do dnešní podoby. (Durdík, 2011, s. 287)

Popis

Zdrojem informací pro tvorbu modelu byl jednak stavebně historický průzkum (Muk a Novosadová, 1976) a práce Dobroslavy Menclové (Menclová, 1956; Menclová, 1976b) a Tomáše Durdíka (Durdík, 2005, s. 146-148; Durdík, 2008, s. 189-191; Durdík, 2011, s. 287-289).  

Před vlastním dvojdílným jádrem na nepříliš výhodně situované, dobře přístupné ostrožně, bývalo předhradí s běžným hospodářským provozem. Obranu jádra s obvodovou zástavbou zajišťovala nevysoká parkánová hradba, ohrazení prvého nádvoří s čtverhrannou věžovitou, do obrysu hradu zataženou branou a věž v čele zadní části jádra. Potlačení obranné funkce celého hradu dokládají velká obdélná okna, prolamující venkovní fasády již v úrovni přízemí. Pouze sklepy mají úzké střílnovité průduchy. Do stísněného prostoru prvého nádvoří se vstupovalo po padacím mostě věžovitou branou. Obranu ohrazení této části hradu umožňoval kromě jedné střílny při bráně pouze ochoz. Celá nevelká prostora nebyla zastavěna. Zasahovala do ní věž, obsahovala studnu a přístup k brance do parkánu, prolomené v zesílené obvodové zdi. Na bezpečnost se dbalo velmi málo, neboť sklepy zadní části hradu byly přístupny přímo z prvého nádvoří širokým schodištěm, jehož portál se nacházel vedle brány vedoucí na druhé nádvoří (Durdík, 2011, s. 287).

Hlavní obrannou stavbou zadní části i celého jádra byla protáhle polookrouhlá věž v čele. Vzhledem k tomu, že nepřevyšovala palácová křídla však byla spíše velkou baštou. Zarážející je u ní nedostatek otvorů – kobku v obou patrech osvětlovalo pouze jediné úzké obdélné okénko. Protože věž musela poskytovat alespoň minimální možnost obrany, musíme u ní, stejně jako u obytných křídel, předpokládat další roubené či hrázděné obranné patro či polopatro. Do zhruba obdélného nádvoří zadní části hradu, která zaujímala tři čtvrtiny plochy jádra, se vstupovalo branou na koso vklíněnou mezi věž a západní křídlo. Pravidelné nádvoří, sevřené fasádami tří stejně vysokých obytných křídel a rovnou zadní stranou věže, která se v pohledu z této strany vůbec neuplatňovala, obíhaly v obou patrech pavlače spojující všechny místnosti včetně kobek ve věži. Trojkřídlý palác měl předpokládané obranné polopatro (Durdík, 2011, s. 288).

Setkáváme se tu s pestrým rejstříkem protikladů mezi nepravidelností půdorysu místnosti a nečekanou aplikací pravidelného klenebního obrazce, typických pro architekturu václavské dvorské huti. Její práci nejlépe dokládá hradní kaple v prvém patře, v níž sloužíval mše Mistr Jan Hus. Tvořila ji loď lichoběžníkového půdorysu s arkýřovým presbytářem umístěným příčně mimo její osu. Loď osvětlovalo jediné obdélné okno se sedátky ve výklenku, tedy okno zcela profánního typu. Zaklenuta byla dvěma poli křížových kleneb, ponechávajícími při kratších stranách trojúhelné, žebry nečleněné klenební úseky. Tomuto vcelku nelogickému řešení odpovídalo i umístění detailů. Presbytář procházel obvodovou zdí šikmo, takže navenek mu jedna stěna závěru s oknem chyběla. Mezi pravidelnou klenbou závěru a triumfálním obloukem, který odděloval presbytář od lodě, zůstal opět žebry nečleněný, tentokrát lichoběžný úsek valené klenby (Durdík, 2011, s. 288).

Autoři modelu: Vojtěch Dvořák, Šárka a Petr Müllerovi

Rozměry modelu: cca 70cm x 180cm, výška 42cm

Poloha: Praha 1 – Staré Město, Klementinum

Status: Národní kulturní památka

Historie

Poblíž staroměstského konce Juditina mostu stál kostelík sv. Klimenta. Právě k němu přicházejí dominikáni, známí též jako bratři kazatelé, kteří se po příchodu do Prahy nejdříve usadili u kostela sv. Klimenta na Poříčí (1225/1226). Krátce poté se přesouvají do centra Starého Města. Před polovinou 13. století již klášter či alespoň jeho podstatná část stála. Z pražského dominikánského kláštera se postupem času stalo významné centrum duchovního a intelektuálního života. V konventu se nalézala i řádová škola (studium generale). Mnozí dominikánští mistři vyučovali současně jak na ní, tak i na Karlově univerzitě. Dne 8. srpna 1420 byl konvent přepaden a pobořen husity a klášter v původní velikosti již nikdy obnoven nebyl. Po příchodu jezuitů v roce 1555 – došlo postupně v rámci výstavby jezuitské koleje, Klementina, k odstranění všech starších konstrukcí. Jen ve sklepě pod sakristií kostela Nejsvětějšího Salvátora se dochovaly dodnes viditelné nevelké úseky středověkých zdiv (Havrda et al., 2015; Havrda et al., 2017).

Popis

Především archeologické výzkumy provedené po roce 2012 ukázaly na výstavnost zaniklého dominikánského kláštera. Archeologické odkryvy dovolily poznat základní uspořádání středověké klauzury. Mohl být vymezen rajský dvůr s ambitem. Na severní straně stávalo křídlo kvadratury s jídelnou (refektářem). Západně či východně od jídelny je nutno hledat kuchyni. Pouze částečně bylo prozkoumáno východní křídlo klauzury s kapitulní síní rozšířenou o polygonálně ukončenou kapli sv. Bartoloměje. Nad kapitulní síní se patrně nalézala společná ložnice bratří (dormitář). Východně od kvadratury měli bratři kazatelé klášterní zahradu a sad a další zděné objekty (dům hostí, škola?), na západě se nalézal hřbitov. Díky archeologickým výzkumům provedeným v Klementinu je možné konstatovat, že ač byly starší stavby jezuity zbourány, přesto lze přímo pod dlažbami jednotlivých nádvoří a pod podlahami sklepů nalézt dobře dochované pozůstatky nejen měšťanských domů, ale i takových staveb, jako byl výstavný středověký klášter (Havrda et al., 2017).

Hmotová rekonstrukce dominikánského kláštera sv. Klimenta na Starém Městě pražském a vývoj konventu pomocí 3D vizualizace jsem vytvořil na základě ikonografie, historických plánů a výsledků terénních výzkumů J. Havrdy a M. Kováře.

První hmotová rekonstrukce představuje stav areálu před příchodem dominikánů v období 2. poloviny 12. století – počátek 13. století, kdy se zde nachází osídlení ve formě polozemnic. Druhá etapa rekonstrukce znázorňuje raně gotický konvent z poloviny 13. století. Třetí etapa rekonstrukce ukazuje vrcholně gotický konvent z období 14. století. Je zde znázorněna hypoteticky loď konventního kostela, rekonstruována s dvojicí věží v západním průčelí. Poslední známá etapa zachycuje pozdně gotický konvent s okolní zástavbou na začátku 15. století, před vypuknutím husitských válek (Havrda et al., 2017).

Autoři modelu: Vojtěch Dvořák, Alice Šindelářová, Lucie Chrastilová, Zuzana Marytová

Rozměry modelu: cca 70 (100) cm x 100cm, výška 65cm

Poloha: Praha 2 – Nové Město, Vyšehradská čp. 320/49

Status: Národní kulturní památka

Historie

Za nezvyklou fundací benediktinského kláštera v centru nově zakládaného města, koncipovaného jakožto hlavní město Svaté říše římské a nový Jeruzalém, byl skryt záměr Karla IV. navázat na slavnou tradici cyrilometodějskou a sázavskou, legalizovat slovanský liturgický jazyk, demonstrovat vůli k odstranění rozkolu východní a západní církve. Potvrzuje to mimo jiné původní název kláštera Na Slovanech a zasvěcení jeho kostela ke cti P. Marie, sv. Jeronýma, Cyrila a Metoděje, Vojtěcha a Prokopa (Baťková, 1998, s. 134). Mniši prvního konventu benediktinského kláštera na Slovanech u Nanebevzetí Panny Marie pocházeli z Dalmácie. Klášter byl založen v roce 1347 s odkazem na slovanské tradice a jeho stavba trvala 25 let. S ním byl úzce spjat kostelík Nejsvatější Trojice v Podskalí, který sloužil řemeslníkům stavějícím klášter (Kašpar, 2009). Kostel byl slavnostně vysvěcen na Velikonoční pondělí roku 1372 arcibiskupem Janem Očkem z Vlašimi. Husité klášter ani jeho knihovnu nezničili, protože až do roku 1592 se hlásil k utrakvismu. Po rekatolizaci zde v letech 1635–1871 sídlili španělští–montserratští benediktini, kteří kostel i klášter postupně přestavovali a nově zařizovali. Roku 1880 přišli do Emauz benediktini přísné observance z jihoněmeckého Beuronu, kteří v souladu se svými zásadami nahradili veškeré barokní úpravy důslednou regotizací za účasti vlastních řádových umělců. Po roce 1919 dostali Emauzy zpět čeští benediktini, kteří zde obnovili slovanské bohoslužby (Baťková, 1998, s. 134, 293).

Popis

Stavební historii kláštera Na Slovanech se věnuje řada prací (Poche, Krofta, 1956; Poche, 1975; Ekert, 1884, s. 187; Baťková, 1998, s. 134, 293; Kalina, Koťátko, 2004; Platovská, 2011; Kubínová, 2016; Kubínová, 2017).

Typově se jedná o halový trojlodní kostel střídmého slohu. Jeho původní gotická podoba je zachycena na mnoha historických pohledech byla originálně jednoduchá a monumentální. Nad trojlodím byla vysoká sedlová střecha s polovalbou nad západním průčelím, s dvěma řadami drobných vikýřů, osvětlujících krov a zakončená pouze uprostřed hřebene střechy štíhlým sanktusníkem (jinak bez věží) se zachovala až do poloviny 17. století. Takováto střecha je dodnes třeba v Prachaticích nebo v Milevsku. Nad polygonálním chórem byla nižší střecha. Krytina střechy snad byla břidlice. Tvary a kružby oken jsou obnoveny v původní podobě. Západní průčelí odpovídalo členění vnitřní haly, tedy dva odstupňované opěrné pilíře, mezi nimi trojdílná lomená okna s kružbami jako dnes a podle fragmentu ostění, nalezeného in situ Ječným-Píšou (1968), i západní portál o rozměrech toho dnešního. Jižní strana byla skrytá za přiléhajícím ramenem ambitu, její opěrné oblouky odpovídaly dnešním. Severní strana chrámu s dvěma portály víceméně odpovídala dnešní, kdy východnější z obou portálů byl za Beuronů vyměněn. Mezi chrámem a kostelíkem sv. Kosmy a Damiána je dělící zeď se vstupem do prostoru před chrámem (Kubínová, 2016).

Pohled na klášter od jihu v Schedelově kronice nám ukazuje podobu, kdy je za ohradní zdí patrné patrové jižní křídlo kláštera s nižší západní částí, západně od kostela kapli sv. Kosmy a Damiána po gotické přestavbě (polygonální chór, dvě jižní okna s kružbami osvětlující loď). Klášterní kostel s vysokou sedlovou střechou s polovalbou nad západním průčelím, na střeše sanktusník, polygon východního chóru (Obrázek 103) (Kubínová, 2016).

Severní a západní křídla rekonstruovaného kláštera byla přízemní, východní a jižní křídla byla patrová a na jihu byly ke klášteru připojené hospodářské budovy a jižní věž.

Na žádném pohledu není zachycena východní strana kláštera. Lze ji odvodit z půdorysu a částečně z dnešního vzhledu, tedy kromě tvaru střechy a bez barokní sakristie a horního patra. Toto východní křídlo bylo patrové a z oken je patrné jeho vnitřní uspořádání, kdy jsou vedle kostela okénka sakristie, lomená okna do kaple (viz příslušné kresby ze SHP) a poslední nejjižnější okno v přízemí i patře odpovídalo víceméně dnešním rekonstruovaným, Těmito velkými okny jsou osvětleny místnosti v přízemí i patře jihovýchodního nároží (kde bylo nejspíše skriptorium). V patře jsou zde obdélná užší a menší okénka dormitáře. Jižní křídlo bylo též patrové, západní snad též, alespoň v jižnější části. K přízemnímu západnímu křídlu je připojen dům opata, k němuž se vcházelo z patra kláštera sedlovým portálkem (tato podoba opět vychází jednak z pohledu v Schedelově kronice a z nálezu zmíněného portálku v západní vnější stěně křídla). Západní křídlo kláštera nelícuje s fasádou kostela, ale nelogicky navazuje na jihozápadní opěrák kostela (dle Muka je to důsledek posunutí půdorysu kláštera směrem na západ, jak napovídá nejstarší východní průčelí východního křídla, odhalené Ječným-Píšou (Ječný, Píša, 1968). Nárožní věž v jihozápadním rohu jižního křídla, jak ji rekonstruuje V. Lorenc (Lorenc, 1973), je poněkud problematická (kombinuje podobu ze Schedela a Peterleho), svou logiku by tam měla, ale nelze to doložit.  Naopak Sadeler potvrzuje menší věž v jihozápadním rohu ohradní zdi, stejně tak v prezentované rekonstrukci je jižní věž (dle Schedelovy kroniky kruhová) umístěna v tomto místě.

V rámci digitální rekonstrukce je představen i interiér kostela a části kláštera. Trojlodí chrámu je prezentováno s předpokládaným, snad dřevěným letnerem (chórovou přepážkou). Před letnerem stál, jak bylo obvyklé, oltář sv. Kříže pro laiky. Poloha letneru vychází z polohy doloženého portálku vedoucího do kostela z patra kláštera. Na klenbě střední lodi byly namalovány znaky římské říše a zemí Koruny české (dochováno je jen osm z nich). Dále se dochovalo sedile na jižní straně presbyteria, kde jsou také vstupy do sakristie s kaplí, do ambitu a na schody z patra k letneru. V kaple sloužící i jako sakristie (jsou zde podélná okénka ve dvou severních polích klenby) byly vymalovány hlavní pašijové scény, kterými vrcholil Emauzský cyklus: Přibíjení na kříž, Ukřižování, Proražení Kristova boku, Kristus sestupuje do předpeklí. Dále je prezentována křížová chodba (ambit) kolem rajského dvora. Na její stěny vymalovala malířská dílna, přesunutá sem z Karlštejna a pracující pod vedením Mikuláše Wurmsera cca mezi lety 1366–1372, slavný Emauzský cyklus (Kubínová, 2016). 

V případě gotické podoby kostelíka sv. Kosmy a Damiána je nutné vycházet jen ze starších vyobrazení před jeho přestavbou za Montserratů. V gotické podobě (patrné na zobrazení v Schedelově kronice) měl kostelík polygonální chór a po stranách dvojici oken s kružbami osvětlující loď. V areálu kolem kláštera lze předpokládat na jihu vinice a snad i sad, na severu mohl být sad a hřbitov. Jižně mimo ohrazený areál je „kaple Všech řemeslníků“ neboli kostel sv. Ondřeje, od roku 1463 Nejsvětější Trojice (Kubínová, 2016).

Autoři modelu: Vojtěch Dvořák, Martina Špačková, Antonín Štička

Rozměry modelu: cca 22cm x 44cm, výška 32cm

Poloha: Praha 1 – Staré Město, Staroměstské náměstí čp. 605/13

Status: Kulturní památka

Historie

Středověký dům s nárožním monumentálním věžovým palácem U zvonu čp. 605-I na východní straně Staroměstského náměstí je součást velké residence z 1. pol. 14. století. Sadelerova rytina z roku 1606 zobrazila na uvedeném místě dům dvoupatrový, zřejmě se složitě pročleněným průčelím a mimořádně strmou dlátovou střechou (Líbal a Muk, 1996, s. 147).   

Dům U kamenného zvonu (již v r. 1417 se nazýval U bílého zvonu) je považován za nejcennější středověký měšťanský dům v Praze, průčelí bylo bohatě zdobeno a uvnitř byly objeveny původní malby. Stavba středověkého domu je datována do druhé poloviny 13. století, koncem 13. století byl navýšen okolní terén. Kolem roku 1310 došlo k dalším stavebním úpravám, během kterých byla postavena bohatě zdobená kaple a doplněn o věž, která je novostavbou, neboť na jejím místě ve 13. stol. nestála kamenná zástavba. Dům za ní by mohl bez ní provozně existovat, opačně nikoliv. Lze odhadnout, že též asi nebyla používána (a ani neměla být) ke každodennímu životu. Nádherně členěná fasáda, kterou můžete dodnes obdivovat, byla vytvořena ve čtrnáctém století. Díky této přestavbě se z domu stal městský palác věžovitého typu, který byl podle dochovaných informací přestavěn právě pro českého krále Jana Lucemburského (Kalina a Koťátko, 2004, s. 74). Východní a severní křídlo vzniklo během následujících úprav. Po roce 1685 v období baroka zde proběhla velká přestavba – došlo k odstranění gotické dlátové střechy a otlučení plastických částí původní nádherná fasády, která byla nahrazena fasádou barokní. V roce 1775 vznikly pozdně barokní pavlače ve dvoře (zadal prof. Josef Antonín Schuster) s mohutnými volutovými konzolami, r. 1899 byl dům novobarokně upraven. V roce 1961 došlo k velkému stavebnímu průzkumu. Ten ukázal, že se pod barokní fasádou ukrývá něco neuvěřitelného. Původní gotický středověký dům. Proto došlo v letech 1972–1987 ke stavebnímu a archeologickému zkoumání, na základě tohoto stavebně-historického průzkumu proběhla rekonstrukce domu, díky které mu byla navrácena jeho původní a dokonale zachovalá gotická podoba. Byla vrácena kamenná fasáda a dlátová střecha a obnoveno původní rozvržení pater. Pouze bylo nesprávně provedena vysoká atika (Nauman, 2006). Kamenný zvon je jako domovní znamení užíván od roku 1417, předtím patřil do ikonografického programu fasády (Benešovská a Všetečková, 1996).

Popis

Suterény jsou skladovací, v přízemí je průchozí síň. V 1. patře byl velký reprezentativní sál v celém půdorysu věže. Ve 2. patře byl půdorys věže rozdělen dřevěnými příčkami na byt, sestávající ze vzdušné a světlé obytné síně s okny do náměstí (ale bez vytápění) a z menší světnice se sníženým trojlistým podhledem. Byla to luxusní verze obvyklé výbavy středověkého bytu. Lze též uvažovat o sezónním užívání v létě síň, v zimě světnici. V předsíňce muselo být obslužné topeniště pro kamna ve světnici. Vřetenové schodiště propojovalo jednotlivá podlaží věže i odlišně patrovaná křídla domu za ní. Skupina tří portálů nad sebou ze schodů severním směrem dokládá existenci přístavku, kde byly nejspíše záchody a jejich šachty. V interiérech se dochovaly sály s fragmenty kamenických prvků a nástěnných maleb a dvě gotické kaple (Škabrada a Rykl, 1996).

Výtvarné úsilí se soustředilo na dvouposchoďové hlavní západní průčelí. Jeho bohatě profilovaná okna, vrcholící vimperky s kružbovým panelováním a kytkami, vystřídávaly v obou poschodích niky s profilovanými konzolkami pro sochy, s trojlistými kružbami ve vrcholu. Tento sochařský program na západní fasádě zahrnoval sochy v královském rouchu, patroni českých zemí či i jezdecký portrét (?) (Blažej, 2002). Podle něj lze usuzovat na dvorský původ této přestavby snad dům Elišky Přemyslovny k příjezdu Jana Lucemburského do Prahy (1310). Celé průčelí bylo obloženo tesanými kvádry. V duchu dobového úsilí o dokonalé pročlenění a potlačení hmoty nezbylo takřka místo pro uplatnění plné zdi, nanejvýše v pásu mezi oběma průběžně rozčleněnými patry. Průčelí je nepochybně dílem francouzsky orientované dvorské stavební huti. Hlavní průčelí domu U zvonu není pozoruhodné jen jako doklad vysoce náročné umělecké úrovně pražského světského stavitelství ve druhé čtvrti 14. století. Svědčí současně o samostatné, z prostředí církevní architektury neodvozené výtvarné koncepci řešení průčelí, které je vzdáleným ohlasem několika nejvýznamnějších příkladů v západní Evropě. Zatímco některé zdroje uvádějí francouzsky orientovanou dvorskou huť (Líbal, 1983, s. 217), jiné spíše odkazují na huť z Kolína nad Rýnem (Benešovská, 2010, s. 67). Východně od Rýna se nedochovalo žádné monumentálně rozvinuté domovní průčelí, které by mohlo soutěžit s pražským domem U zvonu. Do dnešní doby se takových městských domů zachovalo příliš málo (v celé gotické Evropě by se příklady daly spočítat na prstech jedné ruky – včetně známého a všude uváděného domu v Burges, který je ale o sto let mladší) (Mayer, 1994).

Podobně jako u jiných staveb (Staroměstská mostecká věž) byl proveden geometrický rozbor kompozice průčelí věže domu U kamenného zvonu (Charvátová a Mayer, 1974). Bylo v něm ovšem chybně počítáno s podsebitím, které v původní podobě gotický dům neměl (Nauman, 2006; Štulc, 2007).